Kam teda patřím, když ne sem?

Do košíku vhodíme papírky s jediným slovem, které vyjadřuje základní energii všech zúčastněných. Bude to samozřejmě hrubě zjednodušující popis, ale svůj účel splní. Takže třeba takto: komunikace, bolest a léčení, partnerství, individualita, smysl a ideál. Zkusíte přiřadit? Možná by to pro nás mohla být stopa.  A teď si z košíku vytáhněme libovolnou dvojici papírků a zamysleme se nad jejím poselstvím. Anebo jinak. Je zřejmé, že se dotýkáme dlouhodobě rozbolavělého problému a že jej potřebujeme ošetřit jinak než obvyklou mastičkou a náplastí, která dočasně zabrání vniku infekce a dalšímu zraňování, ale časem se stejně odloupne, a jsme tam, kde jsme začínali. Je zřejmé, že technikou určenou k řešení je dialog. To znamená, že se na celou věc pokusíme podívat nejen ze svého úhlu pohledu, ale skutečně nás zajímají pocity, názory a postoje partnera. Už ve chvíli, kdy vyložíme karty na stůl, můžeme s překvapením zjistit, že ve hře je několik aspektů, s nimiž jsme vůbec nepočítali, protože by nás ani ve snu nenapadlo, že ten druhý to vnímá takto. A třeba pochopíme, proč se nám nedaří pohnout z místa. Při vší snaze o objektivitu jsme doteď operovali pouze se svými potřebami a požadavky, v lepším případě s domněnkami o tom, co protistrana chce, po čem touží a čeho se domáhá. Teď konečně vidíme situaci v plném rozsahu a můžeme ji vzájemně sdílet, diskutovat o ní, hledat možnosti, zkoušet různé varianty a navrhnout: zatím otevřené nebo alternativy řešení. Je tématem právě partnerství ve všech svých podobách či soužití, přátelství, náhodné setkání. Člověk k člověku a jak spolu vyjít, aniž by měl jeden nebo druhý pocit, že tahle komunikace, tahle součinnost jde pouze na jeho účet, zatímco ten druhý se jen veze. Aniž by se jeden, častěji oba, cítili dotčeni, uraženi, opomíjeni, zanedbání, nepochopeni, využíváni. Jak narovnat osu mezi já a my. Myšleno „my dva“, nikoliv „my všichni tady“. Otázka zní: Je možné plně porozumět druhému? Je možné chápat jeho postoje a chování, aniž bychom si podráželi nohy vlastními předsudky? Je možné vnímat, že tak, jako já nerozumím jeho motivaci, on v úžasu sleduje moje kroky, které se z mého pohledu jeví tak logické, z jeho strany zcela nesrozumitelné? Je možné nalézt rovnováhu mezi potřebou k někomu patřit, někomu důvěřovat natolik, že s ním dokážu sdílet své zážitky nebo i život a zároveň žít to, co je bytostně mé, neztratit svou autenticitu, svůj nezaměnitelný projev a osobní svobodu? Stojí to za to? Jaká je cena? Kde je hranice? A hlavně, jak to zařídit? Jakkoliv rovnováha většinou předpokládá poměr 1:1, tentokrát je však situace poměrem 2:1 do duplicity výrazu partnerství nás nenápadně upozorňuje na výhody spolupráce či vzájemnosti. Jazýčkem na vahách, mediátorem náročné konfrontace, která nás nabádá, abychom v případě konfliktu zastavili a zkusili si vzpomenout, co bylo původním smyslem partnerství, nad jehož cenou právě přemýšlíme. Kritéria jsou nastavena jasně. Je tohle partnerství postaveno na principu společných ideálů, intelektové stimulace, sdílených myšlenek a hodnot, osobnostního rozvoje a růstu dvojice jako celku? Nebo jde o účelovou záležitost zacílenou na zplození dětí, splacení hypotéky, zaplácnutí prázdného místa v našem životě? Zkusme být v odpovědi poctiví sami k sobě. Dost nám to usnadní naše důležitá životní rozhodnutí.