NOVINKY A ZÁBAVA

Znásilňování

Chtěla bych tímto textem pomoct dalším lidem, kteří si to prožili, aby se nebáli o tom mluvit. Je to velmi složité a těžké a hlavně aktuální téma. Spousta lidí se bojí o tom mluvit. Nyní nemusíte mít strach.

Vyrůstala jsem bez táty a máma nás dlouho živila sama. Byli jsme 4 holky z toho jedna postižená. Bylo to těžké, protože jsme moc nikde nejezdily - nebyli na to peníze. Máma se snažila, než se jí stal úraz kdy musela na operaci páteře. Jednou večer nám představila svého přítele, který jezdil kamionem a mámu bral do ciziny aby se někde koukla. Časem začali brát i nás. Bylo to fajn jednou za rok jet do ciziny, ale má to své Ale. Jednou máma odjela do města a my zůstali s jejím přítelem doma sami. Nijak jsem to neřešila bylo mi 12 a měla jsem jiné starosti 😉. Jenže on došel do mého pokoje a začal mě osahávat. Bránila jsem se, ale marně. Zašel bohužel i dál a to je znásilňování. Bohužel to trvalo něco přes 4 roky. Moje máma mi nevěřila a ještě mě urážela, že jsem štětka atd… Nejhorší bylo, že mě mlátila násadou od koštěte a nebo železnou tyčí. Párkrát zasáhla i má mladší sestra, aby mě zachránila od ran. Když to udělal i mé mladší sestře, tak pak to teprve začala máma řešit. Vyhodila ho z domu a my měli klid. Dlouho jsme chlapům nevěřili. Pak se objevil můj manžel a ze všeho mě dostal. Jezdili jsme na výlety, do přírody atd. To mi pomohlo a já mu věřila. Vše jsem mu po nějaké době řekla, aby věděl čím jsem si prošla a proč dělám scény pokaždé, když na mě nevědomky špatně sáhne. Pochopil to a chtěl ho jet zabít. Řekla jsem mu ať to nedělá, že za to nestojí a že sedí, protože jsme nebyli jediné, ale bylo jich více a ty s tím šli na policii. 

Doufám že už se s ním nikdy nepotkám. A pokud ano tak mu řeknu : '' Podívej jsem šťastná a mám rodinu. Tys na mě nenechal stopy týrání. '' 

Tím chci všem říct, nebojte se o tom mluvit s někým blízkým, kdo Vás pochopí. Časem se z toho dostanete a vše bude perfektní. 

Lituji toho, že jsem o tom nemluvila dříve a nešla na polici. To byla velká chyba. Hlavně mi nikdo nepomohl. Možná jsem měla jít na policii sama, ale věřili by mi? Řekli by si, že jsem jen 12ti letá holka co si vymýšlí? Nebo by mě poslali k nějakému lékaři? Těžko říct. To už teď nezjistím. 

Určitě je dobré se bránit a říct to hned někomu, než toho pak po zbytek života litovat. Teď už vím kde jsem udělala chybu. 

Ponaučení z toho je, že vím, že vždy budu svým dětem věřit a budu je chránit. Ne jako moje máma. Rozhodně nechci aby dopadli stejně jako já nebo ještě hůř. 

Znám spoustu lidí se stejným osudem a snažím se jim pomáhat. Někteří dopadli hůře a jiní lépe, ale jsme na tom všechny stejně. Musíme být silné a jít dál, i když je to těžké a složité. 

Víte o někom kdo má stejný problém? Ať se o tom nebojí mluvit. 

Odměnit autora
Tvoř svou budoucnost