Na druhou stranu, ale právě takovéto věci se hluboce dotýkají spousty lidí. A to, co se naučí jeden, se pak může naučit i druhý, pokud si to ten první nenechá pro sebe.

Proto věřím, že se odhodlám a tuto svou stránku vám poskytnu k&nbsp;nahlédnutí. Mě leden 2018 začal učit mnohem rychleji, než měsíce a roky předtím. Ale začnu od doby, kdy začaly vycházet najevo takové ty&nbsp;sajrajty, co si schováváte pod koberec&nbsp;a myslíte si, že když nejsou vidět, tak nejdou cítit a vlastně neexistují.

Manželství… hmmm. Můj muž na začátku našeho vztahu prohlásil, že&nbsp;on se nikdy ženit nebude. Nechápal instituci manželství. Manželství jeho rodičů ztroskotalo v&nbsp;jeho docela citlivém věku, a tak se zařadil do fronty těch, kteří si myslí, že když se neožení, tak se&nbsp;vyhnou všem strastem, které páry prožívají právě v&nbsp;onom manželství. Mě to tehdy iritovalo, ale milovala jsem ho. Náš vztah měl hodně pevné základy, protože na začátku jsme si ho museli doslova vybojovat. Ke všemu byl skoro rok na dálku. Proto jsem věděla, že i názory se mohou změnit a netřeba to nějak moc dramatizovat.

Tehdy jsem se mu snažila předat to, co znamená manželství pro mě. Že ten „papír“, jak to tehdy nazval, pro mě není jen papír. Ale znamená to, že my dva prostě patříme k&nbsp;sobě, a to i před světem. Že tím dáváme najevo, že&nbsp;jsme propojení něčím víc, něčím hlubším&nbsp;a že si zasloužíme, aby tak k nám přistupoval i svět kolem nás. Pak také nějaké ty byrokratické věci, které už dnes nejsou až tak důležité. Podstatný pro mě byl duchovní význam. A to trvá. Jenže když jsem byla v&nbsp;posledních letech na svatbách, poslouchala snoubence dávat si sliby, ať už v&nbsp;kostele nebo někde venku,&nbsp;bylo mi jich líto. Viděla jsem, jak nemají páru, do čeho to vlastně lezou, k&nbsp;čemu se to zavazují.

Pak mi došlo, že je to moje - že mi je líto mě. Já jim na jednu stranu závidím tu slávu, tu jiskřící láskyplnou energii a na druhé straně jsem za sebou měla už několik těch&nbsp;bolestných zkušeností, které manželství umí rozdat. A proto i ty sliby, které se vehementně slibují, mi přijdou zcestné. Naše cesta v&nbsp;manželství loni došla až tak daleko, že jsme&nbsp;naše manželství na čas ukončili. Ne rozvodem, rozchodem, hádkami a vším, co k&nbsp;tomu „normálně“ patří. Ale rituálem.

Zjistila jsem, že slib, který jsem musela dát v&nbsp;kostele a který už tehdy ve mně vyvolával smíšené pocity, je fakt totálně vedle.&nbsp;Je to slib nesvobody. Slib, který člověk snad ani nemůže dodržet, vzhledem k&nbsp;tomu, jak jsme nastavení. Nevěsta před kostelem dostane bič a ženich chomout s&nbsp;koulí na noze… Jak výstižné. My nic takového nedostali, ale&nbsp;přesto jsme se oba navlékli do chomoutů a oba jsme měli biče v&nbsp;ruce a s&nbsp;koulemi na nohou jsme vyšli do světa. Jen díky tomuto slibu… Ale zpět k&nbsp;tomu začátku našeho konce.

Celkově bych mohla náš vztah nazvat jako harmonický a doplňující se. Můj muž je velmi citlivý a komunikační, takže když už někde něco vyjuklo, tak jsme to vyřešili. Sem tam proběhla i nějaká ta hádka, ale jak se říká „bouřka, která pročistila vzduch“. Jenže ty těžké věci se často opravdu schovávají a&nbsp;přichází velmi potichu a nenápadně. Vkrádají se do vztahu tak, že si toho v&nbsp;každodenním koloběhu a ve stínu těch “big” problémů ani nevšimnete. Něco, co sice třeba i víte, že to tu je, ale nevěnujete tomu důležitost a tím pádem ani pozornost. A úplně nejlepší je, když se nějaký ten velký problém, který řešíte dlouhodobě, neustále dokola, smíchá dohromady s&nbsp;tímto nenápadným nic, ze kterého se najednou vyvalí pěkně velká obluda.

Necelých deset let zápolíme s&nbsp;manželovou nemocí. Psychiatrická diagnóza.&nbsp;To je ten obrovský balvan, který nás zalehl. Ten, zpod kterého se snažíme oba dostat. Ale představte si, když zápolíte tak dlouhou dobu, snažíte se, hledáte cesty, silou či silou vůle, tak se zároveň učíte a posilňujete (pokud tomu tedy nepropadnete). Jeho ataky nás vždycky dostaly na dno. Nemohu ani říct „srazily nás na kolena“, protože to opravdu bylo „hubou na dno“ a nahoru ještě kopec sraček. 4 pobyty v&nbsp;nemocnici, 6 atak. Pokaždé to bylo jiné a pokaždé to bylo bolestivě stejné. Kdo nezažil, nepochopí, a proto se tu nebudu věnovat vysvětlování toho všeho, co to obnáší. Jen řeknu, že každá ataka mě osobně naučila něco nového.

Ta předposlední vytáhla na světlo tu druhou část, tu skrytou, tu tiše se plížící mezi nás. Vytáhla na světlo boží to, jak můj muž opravdu nepochopil status manželství. Jak je velkým zádrhelem jeho pohupující se nepevná půda pod nohama a nepostavení se na vlastní nohy.&nbsp;Nedokázal stát za mnou, za námi, sám za sebou. A tím začal podřezávat větev pod naším vztahem. Pomalu, ale jistě.

Ukázala to jeho nemoc, jeho&nbsp;NE – moc. Neměl moc nad sebou a tím nedokázal převzít ani zodpovědnost a moc nad naším vztahem, a tak do něho nechal dost škaredě zasáhnout druhými zvenčí. A já, protože jsem vždy byla ta, která všechno držela, zachraňovala, jsem byla už do této role nacpaná i z&nbsp;jeho strany a chtěl po mě,&nbsp;abych opět byla superwoman, která situaci dá dohromady a zachrání nás oba… Jenže já už cítila, jak je to přemrštěné, ale stále jsem se nechtěla poddat, pustit to. A tak přišla na „pomoc“ naše stará známá – další ataka nemoci. A tentokrát mi ukázala,&nbsp;kam jsem se to vlastní vinou dostala. A naučila mě, jak to stopnout.

Já se postavila za svého muže a držela jsem ho.

Já sama jsem se snažila mít zodpovědnost za oba, za nás za všechny a dělat maximum. A&nbsp;já sama jsem díky tomu došla totálního vyčerpání ve vztahu. A s&nbsp;ohledem zpět, když vidím jednotlivé ataky, události kolem a ty posuny, vidím, že to ale bylo nutné. Zapadá to jako skládanka hezky do sebe. Pokaždé jsem přišla na něco nového, něco, co jsem u sebe nastavila-napravila-upravila a vylepšila. A ta poslední, ta tomu dala tu pomyslnou korunu.

Došlo mi, že už dál prostě nemůžu.&nbsp;Nedokážu dál stát za svým mužem&nbsp;a držet jeho, sebe, rodinu. Že to není moje místo. Ale byla jsem naštvaná na něho, že mě v&nbsp;tomto místě držel. Pak mi došlo, že&nbsp;je to MOJE volba. Došlo mi, že já mám svou volbu, kterou mohu změnit. A už to frčelo. Dokázala jsem říct NE i jemu. Přišlo moje velké, ale&nbsp;opravdu obrovské nasrání.&nbsp;Vztek mnou cloumal při každé myšlence na mého muže.

A tento vztek mi pomohl dát už rázně najevo, že moje&nbsp;hranice jsem si nechala překročit, ale už je znovu stavím a tentokrát nebudou překračovány. Došlo mi, že slib, kde svatosvatě přísahám, že&nbsp;NIKDY svého muže neopustím, že&nbsp;VŽDYCKY&nbsp;za každou cenu s&nbsp;ním budu a budu ho nadosmrti milovat,&nbsp;je oprátka, kterou jsem si dobrovolně nasadila na krk a ta se začala stahovat.

A došlo mi, že sama se sebou nežiju v&nbsp;pravdě. Že se často snažím „nezranit“ a tak raději neřeším, co by řešit bylo třeba.

Ve své zlosti jsem začala vracet manželovi veškeré požadavky, které na mě měl. Cítila jsem, že už nemám síly ani co by se za nehet vešlo,&nbsp;abych mohla našemu vztahu dávat. A cítila jsem, že on je ten, kdo za to může. Dostala jsem také ale čas, kdy byl on v&nbsp;nemocnici, na přemýšlení. V&nbsp;tomto čase mi došlo,&nbsp;že si za to můžu sama. Že jsem ho naučila, že já mám za nás zodpovědnost, že já jsem ta, kdo všechno drží.

Popsat ten scénář posledních několika měsíců by vyšlo na knihu, u které byste se možná začali nudit. Náš vztah prodělal obrovskou změnu. A tato změna se nestala lusknutím prstu, ale procesem. Tento proces se utvářel několik měsíců, vlastně by se dalo říct, že několik let.&nbsp;Jenže mě dostal do bodu, kdy jsem ke svému manželovi přestala cítit lásku. Zůstal tam respekt, zůstalo přátelství, úcta. Také dítě, hypotéka a klasické běžné každodenní povinnosti. Jeli jsme na setrvačnost.

Věděla jsem, že to dál nepůjde. Věděla jsem, že&nbsp;v&nbsp;takovém vztahu nemůžu dál. Zjistila jsem, že můj muž není jediný na světě. Ale zároveň jsem tušila, že přejít do dalšího vztahu, může znamenat to, že si nevyřešený problém vezmu hezky&nbsp;do ranečku sebou a budu ho řešit ve vztahu novém. Došlo mi, že se musíme znovu společně naučit i lásce.

Můj muž si uvědomil na základě mého smečování jeho požadavků okamžitě zpět na jeho stranu, že je něco jinak. Došlo mu poměrně rychle, že&nbsp;náš vztah nemusí končit smrtí. Jak se říká v&nbsp;tom krásném manželském slibu „až do smrti“ či „dokud nás smrt nerozdělí“. Že slibem se nedostává jistota, že to tak bude, a nemusí se proto prstem hnout. Můj vztek pomohl i jemu.

&nbsp;

Vše se změnilo.

Najednou byl donucený se rozhodnout, co chce dál a přijmout zodpovědnost sám za sebe. Když jsem mu na našem rituálu vracela snubní prstýnek, řekla jsem mu, že&nbsp;tímto naše dosavadní manželství ukončuji. Že ve vztahu, který byl takto nastavený, už nedokážu pokračovat a ani nechci. Že kruh (prstýnek) je pro mě&nbsp;symbolem spojení&nbsp;a cítím, že naše spojení přestalo existovat. Že se kruh otevřel, přestala v&nbsp;něm proudit energie.&nbsp;Slib jsem zrušila, spálila a hodila do říčky.

Už jsem neměla síly na neustálé&nbsp;dodávání řešení a držení nás obou. Jenže co teď?&nbsp;Přišlo období „čekání na zázrak“. Chtěla jsem nám dát šanci, ale zároveň jsem v&nbsp;sobě cítila zmatek, jestli to opravdu ještě má smysl. Jestli ještě někdy dokážu začít cítit lásku ke svému muži. Úcta, kamarádství a respekt je důležitá součást vztahu, ale nestačí to. Partnerská láska je v&nbsp;manželství zkrátka důležitá. Má svoje místo na tom kruhu a když tam není, kruh se přeruší. Síly ale nejsou a můj muž je kvůli jeho NE-moci, taky nemá.

Jak přežijeme dál?&nbsp;Pokračování&nbsp;najdete <a href="https://www.yeahcoach.com/cs/vzdelavani/zazvonil-zvonec-a-manzelstvi-je-konec-2-dil-eptvevzr-cs" target="_blank">v druhém díle.</a>

Zazvonil zvonec a manželství je konec - 1. díl

Rozhodl jsem se, že se projdu po pláži. Řekl jsem si, že procházka udělá dobře mému tělu i myšlení. A tak jsem vyšel. Bos po pláži jsem si užíval krás letní dovolené.

Bylo slunečno a téměř bezvětří. Člověk mohl říct, že je to ráj na zemi. Prostě to bylo fajn.

Už z dálky jsem zahlédl holčičku, které bylo přibližně 6 let. Pohybovala se podél břehu. Neustále házela něco do moře. Ohnula se, něco sebrala a opět to hodila do moře. A tak pořád dokola. Byl jsem zvědavý, co tam hází. Šel jsem tedy blíž, abych ty předměty rozpoznal.

Po chvíli jsem byl už dostatečně blízko, abych viděl, co ta holčička hází opakovaně zpět moře. Byly to hvězdice, které moře vyvrhlo na břeh. Proto jsem se rozhodl, že jí pomůžu. Zvolal jsem na ní "Halóóó holčičko! Ty hvězdice tam házíš zbytečně. Stejně to skoro žádná nepřežije. Takže je to vlastně jedno," řekl jsem a cítil jsem se moudře, protože jsem ji řekl pravdu a tím jí ušetřil zbytečné práci.

Jenže holčička zareagovala úplně jinak, než jsem předpokládal. Vlastně mě tím šokovala. Zvedla další hvězdici, zvedla ji nad hlavu a zvolala na mě: "Nene, téhle hvězdici to není jedno!!!" A hodila ji zpět do moře. A pak další, a další a další. A já zůstal němý stát na místě a pozoroval jsem, jak obětavě hází mnoho dalších hvězdic zpět.

Uvědomil jsem si, že měla pravdu. I kdyby přežila jen jedna hvězdice, tak to dává smysl. Vždyť šanci na život má dostat každý. Když se stane auto-havárie a vypadá to, že zraněný nepřežije, stejně bojujeme o jeho život až do posledního úderu srdce. A když srdce přestane bít, tak i přesto to zkoušíme dál. Jako ta holčička. Nějaká hvězdice přece přežít musí! Takže to vlastně není jedno!

Se slzami v očích a uštědřenou lekcí od malého dítěte jsem se k holčičce přidal a házel hvězdice zpět do moře. Čím více jsem jich hodil zpět, tím lépe jsem se cítil. Uvnitř jsem si přál, ať jich přežije co nejvíc. A věřím, že se tak i stalo.

V ten večer jsem dostal lekci, kterou si budu pamatovat. Ta holčička mi v ten den udělala z ráje pohádku. Byl to vlastně jeden z nejkrásnějších dní. Nikdy na něj nezapomenu. Ta malá holčička v mým srdci zůstane navždy a navždy ji také budu následovat.

Po lásce je <a href="https://www.yeahcoach.com/cs/prima-pomoc" target="_blank">pomoc druhým</a> nejkrásnějším lidským stavem, který člověk může zažít.

&nbsp;

Od toho dne mám ve svých <a href="https://www.yeahcoach.com/cs/nastroje/navyky" target="_blank">týdenních aktivitách</a> jeden důležitý úkol na každý týden: Pomoz člověku, zvířeti nebo přírodě a "dávej tím zpět". Protože to není jedno! Protože pomoc druhým léčí a ze života to dělá pohádku! A nevím jak vy, ale já mám pohádky moc rád.

<blockquote>
Chvilka pomoci je lepší, než 10 dní lítosti"
</blockquote>

Zdroj: neznámý, prostě jsem ten příběh někdy někde slyšel a utkvěl mi v paměti.

&nbsp;

<h2>Poučení:</h2>

<ul>
	<li>Naděje umírá vždy až poslední</li>
	<li>Nerozhoduj za druhé a neměj falešná očekávání</li>
	<li>Dávej zpět a užívej si tu radost z <a href="https://www.yeahcoach.com/cs/prima-pomoc" target="_blank">pomoci</a></li>
	<li>Tato pravidla platí i v byznysu</li>
</ul>

&nbsp;

<ul>
</ul>

Příběh | Holčička z pláže

Odpoledne tedy volám rodičům, co se děje. Udivená maminka tvrdila, že Jana určitě do školy odcházela a že tedy zítra ráno raději přijdou spolu. Klasický puberťák revoltující proti přáním rodičům, řekl jsem si po tomto rozhovoru a podvědomě se připravil na to, že tato studentka u nás asi nejspíš studovat nebude.

V pošmourném pátečním ránu jsem tedy čekal na návštěvu vzpurné otrávené puberťačky, která chce dělat něco úplně jiného, než chtějí její rodiče. Připravoval jsem se na rozhovor s matkou a na to, jak jí&nbsp;vysvětlit, že nemá cenu své dítě tlačit do něčeho, co nechce. K mému překvapení přišla pěkná smutná holka, nejistě se rozhlížející kolem sebe a na první pohled utrápená maminka. To nevypadá na pubertální revoltu, říkal jsem si v duchu a začal poslouchat jejich neuvěřitelný příběh.

Začalo to prý asi před třemi roky. Do té doby hravé a veselé dítě začalo občas propadat nevysvětlitelným náladám a tomu, co my dospělí označujeme jako deprese. Hormony a puberta, říkali si v té době. S postupujícím časem, když se to nelepšilo, začali hledat nějaké vysvětlení. A protože v té době začalo být moderní označovat únavovým syndromem vše, na co lékaři neuměli najít vysvětlení, dostala tuto diagnózu i Jana. Matka naštěstí rozumně odmítla prášky a začala hledat nějaké jiné řešení a alternativy. Nějak nedokázala přijmout vysvětlení, že 13leté dítě může trpět únavovým syndromem.

A tak postupným sledováním Janina chování přišli na neuvěřitelnou věc. Solární syndrom. Tedy správně antisolární syndrom. Jakmile nesvítilo sluníčko, bylo zamračeno nebo pršelo, Janin stav se vždy zhoršoval. Byla nemluvná, uzavřená do sebe, jako by se stále něčeho bála. Ztrácela kamarády, začala se stranit kolektivu, vrstevníků, utíkala se ke knížkám, mnohdy s dost depresivním obsahem. Na tohle tedy žádné prášky neseženete, to je o psychice a tady může pomoci jen nějaká změna, kterou vám ale těžko někdo poradí. Jana už byla v devítce a maminka uvěřila, že přechod na střední školu by mohl být tou vytouženou změnou. Po mnoha hledáních si nás Jana sama vybrala. Představa práce a výuky s počítačem, bez nutnosti neustálé ústní komunikace s okolím, se spolužáky nebo učiteli. To ji zaujalo, a proto si nás vybrala.

Školní rok však pro ni začal nešťastně. Konec srpna a začátek září stále pršelo, a tak bylo jasné, jak její odhodlání chodit do školy dopadlo. Když mi říkala, jak ve středu stála na schodech před vstupem do školy a utekla strachy domů, protože měla pocit, že jakmile vstoupí do dveří, začne se dusit, měl jsem co dělat, abych nedal najevo nedůvěru k tomuto vyprávění. Ale pak jsem si vzpomněl, jak moje žena po druhém porodu začala trpět panickým strachem z malých uzavřených prostor a tunelů, i když jsme před tím v pohodě prolézali společně jeskyně a podzemní štoly. A uvěřil jsem.

A tak jsme společně domluvili pravidla docházky do školy. Jana se nebude schovávat před maminkou a otevřeně přizná, jak na tom ráno je. A když to bude špatné, hned zavolají do školy. Zapojili jsme ji do ICQ skupiny spolužáků (facebook se tehdy teprve rodil), aby s nimi byla v kontaktu a věděla, co bylo ve škole, když tam nebude moci přijít. A hlavně jsme se domluvili, že s námi pojede na sportovní kurz na konci září. Do poslední chvíle jsem se bál, že nepřijede. Ale přijela a tam se to stalo!

Byla zakřiknutá, stranila se ostatních, bylo vidět, jak moc bojuje sama se sebou a svou nemocí. Druhý den jsme měli výcvik v lanovém centru. Týmová spolupráce, překonávání sebe sama a další aktivity, které v lanových centrech děláme. Vrcholem programu je skok odvahy. Vylezete na deset metrů vysokou věž a z ní skočíte na hrazdu, která je před vámi ve vzduchu. I největším frajerům zatrnulo a první se po sedmi metrech výšlapu na věž vrátil zpátky docela pobledlý a bez svých obvyklých vtípků. I přes svítící sluníčko bylo znát, jak se ochlazuje a jak strach začíná všechny ovládat. Nikoho jsme nepřemlouvali, tohle si prostě každý musí přebrat sám v sobě.

Uviděl jsem ji někde na čtvrtém metru věže. JANA! Nikomu nic neřekla, prostě se sebrala a začala šplhat nahoru. Všichni jsme se s údivem, v naprostém tichu, dívali, jak stojí na vrcholu věže a chystá se ke skoku.

SKOČILA! Chytla se hrazdy, něco zakřičela a s pomalým houpáním se začala spouštět zpátky na zem. Spolužáci doslova vybuchli nadšením a po přistání jí obklopili jak největší VIP hvězdu. Tu jiskru v očích, když pak ke mně přišla, vidím do dneška. VÍTĚZSTVÍ! Nad sebou, nad nepřízní osudu, nad něčím, co ji uvnitř deptalo a co dnes poprvé přemohla. Jako bych před sebou viděl úplně jinou Janu. Rozesmátou, rozkvetlou jak růže.

Ten skok pak zvládlo i mnoho dalších. Ale Jana byla první, která vykročila, přes všechny své strachy a hendikepy, do neznáma.

Mnohokráte jsem si pak s Janou povídal. O tom, jak zvládá svůj syndrom, jak se s ním učí žít a překonávat ho. A vždy se vracela k tomu okamžiku nahoře na věži, kdy se rozhodovala ke svému životnímu skoku.

Ten skok se pro ni stal symbolem. Symbolem toho, že když máš vůli a odvahu, tak se dá všechno překonat. Na Janu a její příběh proto nikdy nezapomenu.

<hr />
Pokud bojuješ s nějakou nemocí nebo postižením, jako hrdinka tohoto článku, neboj se o tom mluvit a&nbsp;<a href="https://www.yeahcoach.com/cs/prima-pomoc" target="_blank">požádat o pomoc</a>.&nbsp;

&nbsp;

Zažij to, aneb příběh Jany

Na první možnost asi všichni řeknou, že ano. Máme tendenci hned automaticky, bez rozmyslu a nevědomě reagovat na vše, co se nám v&nbsp;životě děje.

Ale co ta druhá možnost? Myslím, že jsou lidé, kteří o této možnosti nikdy neslyšeli, potom jsou ti, kteří o tom už slyšeli, ale myslí si, že je to hloupost, další si říkají, že je to asi pravda, ale nepraktikují to a pak je zlomek těch, kteří to úspěšně praktikují.

Tomu se asi nemůžeme divit. Jsme tak od malička vychovávaní a od školy vedení.

<blockquote>
Poslouchat na slovo, nemít vlastní hlavu, nezpochybňovat to, co řekne autorita, reagovat co nejrychleji a zaujímat jasné stanovisko: Buď a nebo.
</blockquote>

Jde o tzv. lineární pojetí světa – Newtonovsko – karteziánské pojetí,&nbsp;které se stále učí na&nbsp;školách jako jediné možné. Je to svět příčiny a následku. Svět, který můžeme vnímat svými smysly. Takový, kde je od sebe oddělená hmota (tu zkoumá věda) a učení o „prapodivných“ energiích (to věda přenechala náboženství a duchovnu). Znamená to, že nejprve musíme mít ve svém životě hmatatelné důkazy a teprve pak se podle nich můžeme chovat, myslet a cítit. Je to pohled na svět očima „oběti okolností“.

<ul>
	<li>Tedy nejprve na mne musí být někdo hodný, pochválit mne, říct mi něco hezkého nebo se mi musí něco podařit, abych se mohl/a cítit šťastně a spokojeně.</li>
	<li>Lékař mi podle laboratorních výsledků musí nejprve potvrdit, že jsem zdravý/á a teprve pak se tak mohu cítit a být.</li>
	<li>Nejprve musím mít na kontě jistou sumu peněz, teprve pak se mohu cítit bohatý/á atd.</li>
</ul>

Současné moderní vnímání světa ale vychází z&nbsp;poznání Alberta Einsteina, který prohlásil, že hmota a energie se vzájemně ovlivňují. A přesně z&nbsp;toho vychází i kvantová fyzika a kvantové pojetí světa. Konečně nacházejí společnou řeč poslední objevy vědy (kvantová fyzika, neurověda, epigenetika …) a např. buddhismus.

Kvantový svět je svět, který nemůžeme obsáhnout našimi smysly, proto je těžko uchopitelný. Je to svět neviditelných energií, které ale, i když je nevidíme, existují,&nbsp;velmi nás ovlivňují a my můžeme ovlivňovat je. Všichni se totiž nacházíme v&nbsp;elektromagnetickém poli.

<blockquote>
Můžete si představit svoji myšlenku jako elektrický signál, který vysíláme okolnímu světu a svůj pocit jako magnet, který přitahuje událost.
</blockquote>

Zjednodušeně řečeno, je to pohled na svět očima „tvůrce“. Ano, my můžeme svůj život vědomě tvořit podle našich představ. A není to utopie, je to již vědecky dokázané. Byly provedeny vědecké pokusy, které prokázaly změnu struktury vody působením myšlenky, neurověda má důkazy o změněném chování mozkových buněk při meditaci atd.

Kvantový svět je svět nekonečného pole možností, ze&nbsp;kterého si my můžeme vybírat ty, které se nám líbí. Těch, které nás blokují a díky kterým zažíváme negativní pocity a třeba i nemoc, je potřeba se zbavit. Většina z&nbsp;nás ale žije podle možností, které nám byly vybrány v&nbsp;dětství. Jsme v&nbsp;nich uvězněni a myslíme si, že z&nbsp;toho vězení není úniku. Ona ale existuje cesta ven! 

Neříkám, že je to jednoduché - proč by také mělo být? Alespoň ze začátku, než se to člověk naučí, je to těžké. Dává nám to ale úžasnou možnost tvořit a být pánem svého života. To je přece fantasticky osvobozující a motivující.

Účelem tohoto článku není vás učit, jak to dělat, o tom zase někdy příště. Účelem je některé z&nbsp;vás přivést k&nbsp;zamyšlení, zda jste schopni přijmout, že na tom může něco být a ty z&nbsp;vás, kteří souhlasí, přivést k&nbsp;tomu, abyste se o to začali intenzivně zajímat.

A přece jen jedna malá rada na závěr.

<blockquote>
Můžete hned teď začít s&nbsp;jednou malou věcí, která s&nbsp;tím vším na první pohled nijak nesouvisí a můžete to brát jako hru s&nbsp;vaším mozkem: ZAČNĚTE NĚCO DĚLAT JINAK NEŽ JE PRO VÁS TYPICKÉ (třeba vypněte ráno budík druhou rukou, dejte si ranní kávu z&nbsp;jiného hrnku nebo se jen tak cvičně a bezdůvodně na někoho usmějte).
</blockquote>

A vy, kteří si stále myslíte, že je to hloupost, tak pak neříkejte, že jste o tom nevěděli.&nbsp;

&nbsp;

Vaše Luďka

&nbsp;

Doporučujeme ti používat <a href="https://www.yeahcoach.com/cs/nastroje/myslenkovy-kompas-kdo-jsem-xc1.htm" target="_blank">Nástroje Titánů YeahCoach.</a> Uvědomit si <a href="https://www.yeahcoach.com/cs/nastroje/myslenkovy-kompas-kdo-jsem-xc1.htm" target="_blank">"kdo jsem" </a>a <a href="https://www.yeahcoach.com/cs/nastroje/myslenkovy-kompas-cile-xc5.htm" target="_blank">"kam směřuji"</a> jsou základní pilíře úspěšného života.

&nbsp;

Můžete ovlivňovat myšlenkami okolnosti vašeho života?

Otázku, co je smysl života, si dávají lidé od nepaměti. Toto video obsahuje řadu užitečných tipů, včetně odpovědí na zajímavé otázky diváků. Podívej se na to. Stojí to za to.&nbsp;

<blockquote>
"Štěstí ani smysl života neleží v zóně komfortu, ale mimo zónu komfortu"
</blockquote>

Honza tě nenechá odpočinout ani minutu. Vše co říká je zajímavé, je propojeno a skvěle namícháno.&nbsp;Honza hovoří o třech kruzích, které se musí protnout, abys našel smysl života.&nbsp;

<blockquote>
"Ve flow se učíme cca 450x rychleji"
</blockquote>

Děkujeme Honzo za super&nbsp;video.&nbsp;

Zdroj: <a href="https://www.youtube.com/watch?v=TaaPEkMWGDs" target="_blank">YouTube&nbsp;Jan Mühlfeit</a>

&nbsp;

<blockquote>
TOGETHER STRONGER FOREVER
</blockquote>

&nbsp;

Jan Mühlfeit - jak najít smysl života

Radšej dieťa nakŕmite, ako sa budete pozerať na padajúce jedlo na podlahu? Riešite detské nedorozumenia na ihrisku? Pomáhate, aj keď vás nikto o pomoc nežiadal? Rozčuľuje vás, ak vás dieťa nepočúva? Spraví si podľa seba, napriek tomu, že ste mu TAK DOBRE poradili?

No, často DIEŤA NEVIE RADU POČUŤ. Ak je činnosť pre dieťa nová, nerozumie vašej rade, nechápe ju, pretože to ešte vôbec neskúsilo. Nemá za tým jasnú predstavu, ktorú máte vy. Chýba mu vaša skúsenosť a tá sa preniesť nedá.

Ak totiž dieťaťu pomáhame, bez toho, aby o pomoc požiadalo, akoby sme mu hovorili, že je neschopné, že to samé nezvládne. Vyrastie z neho človek, ktorý sa bude báť skúšať nové veci, bude sa báť zmeny a bude stále čakať, že mu niekto poradí. Dieťa potrebuje robiť chyby. Ak ho neustále zachraňujeme a riešime zaň problémy, pripravujeme ho tak o slobodu a možnosť učiť sa.

Ak napríklad nechám svoje dieťa naraziť a spadnúť na trojkolke, naučí sa o príčine a dôsledku. Viem, ťažko sa pozerá na bolesť vlastného dieťaťa, na odreté kolená a plač. Ale ak ho o túto skúsenosť pripravíme, počká si naňho v puberte, kedy nehoda na motorke, môže mať fatálnejšie dôsledky.

A poďme teraz trošku hlbšie do seba, prečo je tak ťažké udržať sa a nepomôcť? Prečo nevieme NECHAŤ TAK? Prečo ma trhá, keď vidím, ako sa snaží už 3 minúty spojiť dva nespojiteľné kúsky puzzle? Ona je v pohode, prečo nie som ja?

Niekto zasahuje, pretože potrebuje mať pocit, že je múdrejší a skúsenejší. U niekoho je to obyčajná netrpezlivosť, iný má strach z negatívnych emócii svojho dieťaťa, alebo sú mu nepríjemné vlastné pocity, keď sa dieťa rozplače, keď trpí. Ďalší neznáša fyzickú bolesť a snaží sa jej všemožne zabraňovať (teraz sa nebavíme o životu nebezpečných situáciách). Niekto sa môže hanbiť, že jeho dieťa vyzerá neschopne v očiach okolia. U ďalšieho je to alibistický vzorec a pripravuje si len priestor pre „Keby si ma počúval“ a „Vidíš?“

Mne osobne vadí pozerať sa na sklamanie napriek tomu, že nie je moje. Vadí mi neúspech. V podvedomí mám zapísané, že neúspech je niečo negatívne, že sa ho mám báť, vyhýbať sa mu. A svoje dieťa musím logicky pred ním chrániť. Tento postoj musím preprogramovať, aby som ho mohla ako vzorec správania, už opravený, odovzdať svojmu dieťaťu.

Potrebujem pochopiť, že neúspech je súčasťou procesu úspechu, ak sa vyhýbam neúspechu, vyhýbam sa úspechu. To, že zlyhám nesvedčí nič o mne. Neznamená to, že som neschopná, menejcenná, že nič neviem. Je to len uložený program, ktorý som zdedila.

Môžem mať rada svoje zlyhania a brať ich ako príležitosť poučiť sa. Neúspech nie je porážka, je to len dočasné zdržanie sa, odbočka na ceste k úspechu. Úspech sa skrýva až za strachom.

<blockquote>
“Nezlyhal som. Iba som našiel 10 tisíc ciest, ktoré nefungujú.” T. A. Edison
</blockquote>

<blockquote>
“Je len jedna vec, ktorá činí sny nedosiahnuteľnými: strach zo zlyhania.” Paulo Coelho
</blockquote>

A tiež som vypozorovala, že najviac mám potrebu chrániť, keď je v kontakte s inými dospelými a inými deťmi. Viem, že za tým je môj strach z konfliktov a preto ju len pozorujem a obdivujem, ako si nachádza vlastné riešenia. A učím sa od nej. Zároveň vnímam, či potrebuje moju pomoc.

Zapracujme na svojich nesprávnych postojoch, odovzdajme ich svojim deťom v lepšej kvalite. Buďme nablízku, buďme im oporou, ale pomáhajme, až vtedy, keď nás o pomoc požiadajú. Alebo sa pýtajme, či chcú našu pomoc, aj malinké deti vedia dať najavo, keď pomoc potrebujú. Nikto nemá rád nevyžiadané rady.

A neočakávajme, že sa dieťa bude podľa našej rady správať. Má právo sa slobodne rozhodnúť. Ponúknime mu pochopenie a empatiu, keď sa popáli, miesto „Veď som ti to hovoril.“ Deti sa majú učiť z následkov svojich činov, nie z našich prednášok.

<blockquote>
“Jediná skutočná chyba je tá, z ktorej sa nijako nepoučíme.” Henry Ford
</blockquote>

&nbsp;

Neberme deťom ich chyby

Osoba, která je schopná regulovat své emoce a nedělá ukvapená rozhodnutí&nbsp;je k&nbsp;obraně lépe připravená než člověk, který o řešení konfliktů nikdy ani neuvažoval, není předem vybaven žádnými znalostmi a nezná své reakce na nečekaný náhlý akt. Náš pocit bezpečí by měl začít od znalosti toho, <a href="https://www.yeahcoach.com/cs/nastroje/myslenkovy-kompas-zivotni-hodnoty-xc2.htm" target="_blank">co je pro nás důležité</a> a co bychom měli znát pro nutnost přežití v&nbsp;dnešní agresivní a nebezpečné době.

Jedním ze základních principů přežití je navození kladného přístupu. Pozitivní motivace, optimismus, sebedůvěra a někdy i chuť trochu vsadit na štěstí. Leč štěstí je jenom pro toho, kdo je na něj připraven psychicky, tělesně, vědomostmi a správnými návyky.

<blockquote>
Pozitivní motivace je beze sporu nejdůležitějším nástrojem v&nbsp;přežití, neboť má hluboký vliv na relace mezi funkcemi těla a mysli, na schopnost přijmout nakonec realitu nebezpečí a reagovat na ni odpovídajícím způsobem.
</blockquote>

Střet s krizovou situací vyvolává psychickou i tělesnou reakci, která je problematická a nebezpečná. Čím je člověk psychicky méně připraven a čím je krize nenadálejší a bezprostřednější, tím více se člověk dostane do oblasti jejího totálního účinku. Má-li člověk, byť minimální čas na reakci a vytvoření <a href="https://www.yeahcoach.com/cs/nastroje/myslenkovy-kompas-cile-xc5.htm" target="_blank">plánu svých činností</a>, značně to zvyšuje jeho naděje na <a href="https://www.yeahcoach.com/cs/nastroje/myslenkovy-kompas-uspechy-xc6.htm" target="_blank">úspěch</a>.

Smyslem obrany není za každou cenu útočníka zranit, mnohem důležitější je umět fyzické situaci předejít a vyřešit ji vhodnou komunikací. Proto je zde skupina produktivních ochránců, kteří jsou ochotni si vždy navzájem pomáhat a jeden druhého podporovat. Naše řešení jsou založená na principu předávání pozitivních životních chvil. Děláme vždy to, co máme nejraději a děláme to dle svých nejlepších schopností.

<hr />
Doporučujeme přidat si mezi své cíle v&nbsp;<a href="https://www.yeahcoach.com/cs/nastroje/myslenkovy-kompas-cile-xc5.htm" target="_blank">nástrojích pro úspěch</a>: "Naučit se základy sebeobrany". Tyto dovednosti jsou pro život velmi důležité a jednoho dne ti mohou i zachránit život.

&nbsp;

TOGETHER STRONGER FOREVER

&nbsp;

Pozitivní motivace jako ochrana před nebezpečím

Na druhou stranu rovněž pro organizmus není vhodné ani nadměrné pití, které zatěžuje funkci ledvin. To se může stát při tzv. „pití z povinnosti“, kdy lidé pijí zbytečně často, protože vědí, že by měli pít.

<h2>Obecný vzorec pro výpočet pitného režimu:</h2>

Denní spotřebu tekutin v litrech si určíte, když svoji váhu (kg) vynásobíte hodnotou 0,035 (vaše váha x 0,035). Za každých 11 kg nadváhy si k tomu připočtěte 0,25 litru a za jeden šálek kávy si připočtěte dalších 0,3 litru.

Pitný režim je totiž velmi individuální a je ovlivněn mnoha faktory, jako je např. tělesná hmotnost, výška, fyzická námaha, vnější teplota, aktuální zdravotní stav, správná funkce ledvin atd.

Pitný režim, odpovídající potřebám našeho organizmu, je velice důležitý pro správné fungování lymfatického systému. Ten přímo ovlivňuje stav naší imunity, pomáhá efektivně hubnout, čistí organizmus a odstraňuje únavu.

Kvalita a konzistence lymfy je přímo závislá právě na pitném režimu. Nedostatečný pitný režim má za následek hustou lymfu, která cirkuluje pomaleji a lymfatický systém tak pracuje hůře a nedostatečně.

Co je lymfatický systém a jak ho můžete podpořit, aby správně plnil svoji funkci a pomáhal vašemu organizmu dobře fungovat, jsme probrali v mém <a href="https://www.yeahcoach.com/cs/lymfodrenaz-1-dil-jak-procistit-svuj-organizmus-do-hloubky-xEPTNRVYM.htm" target="_blank">seriálu o lymfodrenážích</a>.

Chcete se dozvědět více o tom, jak se lépe zbavovat různých zdravotních problémů s využitím lymfodrenáže? O detoxikaci organizmu nebo podpoře hubnutí? Kontaktujte mě.

<hr />
Doporučujeme ti zaznamenat si pitný režim upravený přímo pro tvou osobu do <a href="https://www.yeahcoach.com/cs/prosperita/navyky-denni-xc7.htm" target="_blank">návyků v Nástrojích Titánů YeahCoach</a>.

&nbsp;

Vzorec pro výpočet pitného režimu

Děti se učí z toho, co vidí. Pokud vidí, že s agresí a vztekem se dá zacházet neútočně a nezraňujícím způsobem, učí se velice cenným dovednostem.

Dobrou zprávou je, že dovednost konstruktivní hádky se lze naučit. Chce to vědomou přítomnost, základní znalosti o férové komunikaci a chuť něco změnit. V páru platí, že předchozí uvedené podmínky splňují oba dva.

<h2>A jaká pravidla bychom měli dodržovat?</h2>

<ol>
	<li>mluvit o svých pocitech</li>
	<li>aktuální problém řešit nyní a teď</li>
	<li>používat popisný jazyk</li>
	<li>umět si vzít „time out“, pokud cítím, že mě zaplavují emoce. Zhluboka se nadechnout a teprve potom pokračovat</li>
	<li>vyhýbat se komunikačním faulům:</li>
</ol>

<ul>
	<li>projekce (podle sebe soudím tebe - jeden z&nbsp;nejčastějších prohřešků)</li>
	<li>interpretace (z chování, jednání a řeči vyvozuji skryté a schované a nevnímám, že je to můj pohled, který do řešení problému vnáším) </li>
</ul>

<ol start="6">
	<li>neradit druhému, co má dělat </li>
	<li>vyhnout se manipulaci a vydírání </li>
	<li>nepoužívat nadávky a urážky</li>
	<li>nepoužívat ironii a lamentování</li>
	<li>vyhnout se zobecňování typu: vždy, pokaždé …</li>
</ol>

&nbsp;

Deset pravidel pro fair hádku

Nemoc nezačíná na úrovni těla, nemoc se nám na úrovni těla ukazuje. A tam ji nevyléčíme. Ano, důsledky můžeme farmaceutickými produkty, alespoň na nějakou dobu, zahnat. Ale co dál? Chceme se opravdu vyléčit? Pak musíme jít hlouběji. 
Proč je tělo nemocné? Protože tělo neumí lhát. My si lhát můžeme, že se máme dobře a že je vše fajn. Tělo nám to naservíruje se vším všudy.

<h2>Co nám tedy chce tělo při nemoci říci?</h2>

Bolesti zad - naložili jsme si na svá bedra více, než uneseme. 
Kašleme a dusíme se - něco či někdo nás dusí, nemůžeme kvůli prostředí nebo lidem volně dýchat. 
Obezita - vysíláme svým buňkám povel "dělejte tukovou obranu"! 
Kazí se nám zuby - máme něco nebo někoho plné zuby, něco nemůžeme skousnout či se prokousat životem. 
Problémy se zrakem - něco nechceme vidět. 
Rakovina - člověk žije destruktivním způsobem, užírá se, neumí říct ne. 
Kožní problémy - něco se dere na povrch, nejčastěji potlačené emoce.

Mnoho lidí se obhajuje tím, že nemoc mají dědičnou. Že i tatínek a dědeček s ní bojovali. Pozor, nemoc se nedědí, dědí se způsoby chování a myšlení vedoucí k nemocem. Všimli jste si toho, že dcera bývá fyzickými proporcemi podobná matce? A všimli jste si toho, že tahle dcera vaří stejná jídla, která ji maminka naučila a sportuje tak často, jak často sportuje její matka? Jinými slovy nesportuje a vaří knedlo, vepřo, zelo. Všimli jste si někdy starších obézních lidí venčících psy, kteří vypadají svými proporcemi stejně jako oni? Má snad ten jezevčík, jenž sotva se svou nadváhou ujde pár desítek metrů, stejné geny jako jeho majitel či majitelka? Nemá. Jen svou majitelku kopíruje. Kopíruje způsob života. Kopíruje návyky. Dědí se životní návyky. Rodiče jsou našimi vzory do doby, než si uvědomíme, že nechceme žít jak oni, a něco či všechno změníme.

A co s tím tedy můžeme dělat? Čistit, čistit, a ještě jednou čistit:

<ul>
	<li>Čistit tělo. Tělo je jako nástroj. Jak ho naladíme, tak bude hrát. Jak se o něj budeme starat, tak nám bude sloužit. Co do něho dáme, to z něho vyleze. Jaké jídlo jíte a jak pravidelně cvičíte?</li>
	<li>Čistit prostředí. Opusťte prostředí, které Vás dusí. Dlouhodobě to zvládnout lze, ale opravdu stojí za to se nechat ničit?</li>
	<li>Vyčistěte vztahy. Trávíte čas s lidmi, kteří Vás posouvají nebo spíše srážejí? Proč tedy jste v jejich přítomnosti? Opravdu máte k dispozici tak dlouhý život, že si to můžete dovolit?</li>
	<li>Čistěte emoce. Emoce se musí vyplavit. Jednou se vyplaví. Buď je vyplavíte vědomě, nebo se vyplaví v době, kdy to pro Vás nemusí být nejvhodnější. Co bude pro Vás lepší?</li>
	<li>Čistěte způsob myšlení. Kam směřuje naše myšlení a naše pozornost, tam to roste. Když myslíme na to, že to asi bude bolet, jak to asi dopadne? Když myslíme na negativní věci, negativní věci naplní náš život. Se vším všudy.</li>
</ul>

Nemoc je pouze náš odraz. Nastavené zrcadlo. Informace, že dělám něco špatně. A když budete chtít, tak to změníte.

&nbsp;

Co je to nemoc?

V tom případě je pro vás manuální lymfodrenáž tím nejlepším řešením a já mám pro vás první díl své série o této technice.

Manuální lymfodrenáž je efektivní podpora pro správné a zdravé fungování vašeho organizmu. Velmi často se totiž zapomíná, že kromě krevního systému máme i lymfatický systém, kterému se také říká „čistička“ těla. Je to právě kvůli jeho nezastupitelné roli při odvodu přebytečné tekutiny z tkání a čistění odpadních látek těla, tedy při tzv. detoxikaci a podpoře odolnosti organizmu proti nemocem. Pokud lymfatický systém nepracuje správně nebo je jeho činnost oslabena a zpomalena, zůstávají zbytky látkové výměny v tkáních. Tvoří se otoky, tukové buňky zvětšují svůj objem, vytvářejí se tukové polštářky a pomerančová kůže.

<h3>Co je to lymfodrenáž</h3>

Lymfodrenáž je procedura, která pomáhá očistit organizmus od toxických látek, podporuje látkovou výměnu a jejím úkolem je rozpohybovat, posilnit a podpořit lymfatický systém tak, aby mohl efektivněji plnit svoji transportní, detoxikační, drenážní a imunitní funkci.

Manuální lymfodrenáž je speciální, ručně prováděná masáž na rozproudění a povzbuzení činnosti lymfatického systému, zmírnění otoků, podporu imunity a celkové regenerace organizmu. Má i velmi dobré kosmetické účinky při zlepšení celulitidy a tzv. pomerančové pokožky a současně je i výbornou relaxací.

<h3>Proč je potřeba provádět lymfodrenáže?</h3>

Potřebu lymfodrenáží si můžeme vysvětlit na rozdílu mezi krevním a lymfatickým systémem. Zatímco krevní systém má svoji pumpu, srdce, které ho pohání, lymfatický systém takovou vlastní pumpu nemá. Funguje víceméně jen pomocí svalů a dýchání. A jako pomocná pumpa slouží právě i lymfodrenáže.

Následkem nedostatečného pohybu lymfy je, že mnoho lidí trpí ochabnutím lymfatických funkcí. To se projevuje zvýšenou únavou, pocity těžkých nohou a následně i únavou celého těla, snížením obranyschopnosti a imunity organizmu, často se opakujícími infekčními nemocemi, angínami, problémy s hubnutím, celulitidou a rovněž vznikem nádorových onemocnění.

<h3>Účinné manuální lymfodrenáže vám pomohou:</h3>

<ul>
	<li>rozproudit lymfatický systém a aktivovat jeho funkce</li>
	<li>podpořit očistu a detoxikaci organizmu</li>
	<li>odstranit únavu, otoky nohou, přebytečnou vodu v těle</li>
	<li>odstranit celulitidu, zlepšit stav pokožky a podpořit při hubnutí</li>
	<li>podpořit regeneraci organizmu po estetických procedurách, a rovněž po psychické i fyzické námaze</li>
	<li>ve sportovní medicíně – prevence namožení a svalové únavy</li>
</ul>

<h3>Sedm nejčastějších situací, kdy je žádoucí podpořit organizmus manuální lymfodrenáží</h3>

<ol>
	<li>Výrazná podpora při očistě a detoxikaci organizmu – podporuje rychlé vyplavování odpadních a toxických látek z těla, v kombinaci s očistnou kůrou výrazně přispívá k hluboké detoxikaci celého organizmu.</li>
	<li>Podpora imunitního systému, zlepšení metabolizmu a celková regenerace organizmu – zlepšení celkového zdravotního stavu, zvýšení odolnosti proti civilizačním chorobám, povzbuzení proudění energie, celková regenerace organizmu po nemoci. Podpora při procesu plánovaného těhotenství.</li>
	<li>Léčení otoků dolních končetin – nadměrná zátěž nohou - pracovní a sportovní aktivity, dlouhé stání, sezení, cestování.</li>
	<li>Prevence při pozitivní rodinné anamnéze - celulitida, žilní nedostatečnost, bolesti hlavy a migrény.</li>
	<li>Péče po liposukci a jiných metodách estetické chirurgie – urychluje regeneraci tkáně, snižuje otok, bolestivost, napětí, zkracuje dobu rekonvalescence.</li>
	<li>Základní péče u všech zeštíhlovacích léčebných metod a pro řešení celulitidy - pomoc i podpora pro redukční a detoxikační diety a při řešení stavu celulitidy.</li>
	<li>Sportovní medicína – drenáž před či po sportovním výkonu, prevence namožení a svalové únavy – rychlejší odsun kyseliny mléčné ze svalů.</li>
</ol>

Ve druhé části mého miniseriálu o manuálních lymfodrenážích se dozvíte:

<ul>
	<li>jaký je úkol lymfatického systému</li>
	<li>jaké jsou projevy oslabené funkce lymfatického systému</li>
	<li>čeho můžeme dosáhnout aktivací a rozprouděním lymfatického systému</li>
</ul>

<hr />
Prevencí proti problémům s lymfatickým systémem je pohyb. Doporučujeme ti proto přidat si mezi své <a href="https://www.yeahcoach.com/cs/nastroje/navyky" target="_blank">návyky v Nástrojích</a>&nbsp;- vykonat denně alespoň jednu pohybovou aktivitu.

&nbsp;

Lymfodrenáž 1. díl - Jak pročistit svůj organizmus do hloubky

Jak poznáte, kdy ještě můžete naprasklý talíř slepit a kdy je lepší ho vyhodit?

1. Uvědomujete si svoji sebehodnotu

Uvědomujete si, co chcete. Sama od sebe, od vztahu, co chcete od partnera. Uvědomujete si svoji hodnotu, jak pro sebe, tak i pro ostatní. Víte o své jedinečnosti, i když se vám ostatní snaží namluvit něco jiného. Partner by měl vaši sebehodnotu zvyšovat, měl by ji podporovat. Jestliže to nedělá nebo nám ji naopak sráží, zřejmě to není ten, se kterým jsme na stejné vlně.

2. Uvědomujete si hodnotu druhého

Uvědomujete si nejen jeho hodnotu jako člověka, ale i to, co vám jeho osobnost dává. Čím vás obohacuje a doplňuje. Musíte ve druhém vidět přidanou hodnotu, kvůli které budete pokračovat. Nevidět jen slabé stránky. Každý člověk je jedinečnou osobností a může být dokonalým partnerem, jen ve vztahu potřebuje ten správný protějšek. Člověka, který s ním pojede na stejné vlně, ať už je jakákoliv.

4. Stále chcete investovat (čas)

Investovat čas, to je to nejcennější, co tomu druhému můžete dát. Je to ta nejcennější investice, proto ji musíte pečlivě zvážit. Chcete-li se ve vztahu posouvat, komunikovat a budovat, musíte čas investovat. Bez času není možné žádný vztah budovat.

5. Seberespekt aneb vzájemné meze

Oba jste si nastavili hranice, přes které nechcete jít. Avšak je nutné si uvědomit, že jste rozdílní, proto byste k sobě měli navzájem hledat cestu, a ne vytvářet propast. Ideálním řešením je, když se potkáte na půli vzájemné cesty. Vytvoříte kompromis, který bude přínosem pro vás oba a oba v něm ten přínos budete vidět.

Kde není komunikace, není ani vztah. Bez vzájemné komunikace se nikdy nemůžete dozvědět, co ten druhý potřebuje, co mu chybí nebo co očekává. Bez komunikace jste dva lidé, kteří hledí vedle sebe a před sebe, ale ne společně.

&nbsp;

Slepit nebo zahodit?

Je však potřeba zmínit, že se nebavíme o "klasické" čokoládě, která je z více jak 2/3 bílý cukr a dalšími chuťovkami jsou sušené odstředěné mléko, ztužený rostlinný tuk a éčka. Na mysli mám hořkou čokoládu, do které není přidáno žádné nebo jen minimální množství mléka a bílého cukru. Čokoláda nejvyšší kvality má obsah kakaa mezi 70-99%. A zde je tedy pět důvodů, proč jíst hořkou čokoládu:

<h2>1) Obsahuje vysoké hodnoty antioxidantů a minerálů</h2>

Věděli jste, že čokoláda (respektive kakaové boby) má ze všech potravin jedny z nejvyšších hodnot tzv. antioxidantů? Antioxidanty jsou látky, které chrání náš organismus proti tzv. oxidačnímu stresu. Jedná se o děj, kdy vlivem volných radikálů dochází k poškozování různých struktur v našem organismu. Za normálních okolností jsou antioxidanty a volné radikály v našem těle v rovnováze. Čokoláda dále obsahuje široké spektrum minerálů jako železo, hořčík, měď, mangan, vlákninu, fosfor, zinek a selen.

<h2>2) Odbourává stres</h2>

Jak již bylo zmíněno, čokoláda zvyšuje hodnoty neurotransmiteru (přenašeč mozkových impulzů) serotoninu, který funguje jako přírodní antidepresivum a snižuje stresové faktory. Studie provedené vědci ze Švýcarska prokazují, že chemické složení hořké čokolády opravdu hraje klíčovou roli při snižování úrovně stresu u lidí, kteří jsou vystaveni velké psychické námaze. Studie uvádí, že pravidelná dávka 40 gramů hořké čokolády v průběhu dvou týdnů může prokazatelně snižovat stresové hormony. Pokud chcete toto vyzkoušet, tak doporučuji čokoládu s minimálním obsahem kakaa 85%.

<h2>3) Snižuje LDL cholesterol</h2>

Třetím důvodem, proč jíst hořkou čokoládu, je, že kakaové boby prokazatelně snižují hladinu "špatného" LDL cholesterolu, který v těle podporuje tvorbu látky, jež může za určitých okolností ucpávat vnitřní stěny tepen a žíly. Zároveň může hořká čokoláda zvyšovat hladiny "dobrého" HDL cholesterolu. Správná rovnováha cholesterolu může výrazně snížit riziko srdeční zástavy a onemocnění srdce.

<h2>4) Povzbuzuje mysl</h2>

Studie provedená na University of Nottingham dokazuje, že konzumace tmavé čokolády může zvýšit průtok krve do mozku až po dobu tří hodin. Kakao může také pomoci ke zlepšení koncentrace, snížit dobu odezvy na podnět a zlepšuje paměť. Toto můžete určitě vyzkoušet při studiu na nějakou zkoušku anebo přímo před ní a uvidíte sami, že toto je další důvod, proč jíst hořkou čokoládu.

<h2>5) Je to vynikající zdravá potravina</h2>

Často se moji klienti diví, když jim doporučím konzumaci hořké čokolády (75-99% kakaa). Mají totiž stále slovo "čokoláda" zafixováno v mysli jako něco nezdravého. Při její konzumaci v hořké podobě se však určitě nemusíte cítit provinile. Naopak je to velmi prospěšná potravina s několika zdravotními benefity. Nyní ji můžete konzumovat s vědomím, že děláte vašemu tělu skvělou službu! Jen samozřejmě dávejte pozor na to, abyste to nepřehnali. Čtěte důkladně složení. Vyhněte se konzumaci těch čokolád, které obsahují vysoké procento cukru, nebo jejich konzumaci alespoň zmírněte. 
Pamatujte: čím větší procenta kakaa, tím menší procento cukru. A samozřejmě nejlepší zkušenost s každou potravinou je taková, kterou si uděláte na svém vlastním těle.

A už jste někdy zkoušeli čokoládu s 99% obsahu kakaa? To je teprve síla.

&nbsp;

5 důvodů, proč jíst hořkou čokoládu

Být spokojený a vděčný přitom neznamená být věčně usměvavý flegmatik. Nikdo takový není, ani já. Také se umím pěkně rozčílit a občas si, bohužel, i postěžovat. Nedávno jsem se ale od Katky, která ke mně chodí na angličtinu, dozvěděla, že prý jsem ten nejpozitivnější člověk, kterého zná. Radost a vděčnost totiž pořád převažují.

Zvyk vidět na všem něco dobrého&nbsp;

Pravda je, že na všem vždycky hledám něco dobrého. Je to takový zvyk, který jsem si postupně vytvořila. Ono je to totiž opravdu o zvyku. Když se něco stane, člověka nejdříve většinou napadne: ach jo, zase komplikace. Ale taky si můžete říct: co se dá na tom najít dobrého?&nbsp;V čem je to lepší než to, co jsem chtěla (čekala)? A tohle se dá naučit, věřte mi. Když jsem se to naučila já, naučíte se to taky.

<h2>Ve vděčnosti je síla</h2>

Možná jste se už setkali s názorem, že vděčnost je hodně velká síla, která vám přitahuje další věci, za které můžete být vděční. Vděčnost je opakem nespokojenosti. I k vděčnosti se ale musíme vědomě rozhodnout. Je to totiž buď a nebo. Buď budu vděčná za to, co mám, i když mám své cíle a nedaří se mi vše tak, jak si představuji nebo budu nespokojená. Budu si stěžovat a otravovat život sobě i svému okolí. Když se tedy rozhodnu pro vděčnost, musím ty důvody k ní začít hledat.

<h2>Důvody k vděčnosti</h2>

Vědomě, každý den, ve všem. Svítí sluníčko? Paráda. Prší a nemůžu kvůli tomu jet na výlet? Tak si udělám jiný program a užiji si to. Takhle jsem se naučila být ráda za to, že mám moc práce, i za to, že někdy nemám žádnou. Když není práce, říkám si: To je super, užiji si volno a odpočinu si. Když toho mám moc, říkám si: Bezva, tento měsíc vydělám pěkné peníze. Ono totiž ve finále, v průměru, je to zhruba nastejno. Baví mě to, uživí mě to a nikdy se nestalo, že bych něco nestihla. Takže není proč si dělat starosti.

<h2>Větší radost ze života</h2>

Musím říct, že tenhle postoj opravdu pomáhá radovat se ze života a užívat si ho. A můžu potvrdit, že s vděčností a trpělivostí k vám pak opravdu přicházejí další věci, za které můžete být vděční. Takže to každopádně stojí za to. Tak buďte vděční za to, co máte. Za každého člověka, kterého potkáte, dokonce i za toho, kdo se chová úplně nemožně. Můžete ho brát jako poučení, jací být nechcete. Protože nic není náhoda. Všechno má svůj důvod.

<h2>Úkoly, které vyzkoušejte:&nbsp;</h2>

<ul>
	<li>Zkuste alespoň jeden den hledat úplně na všem, co se vám stane, něco dobrého.</li>
	<li>Ráno hned po probuzení se zamyslete a <a href="https://www.yeahcoach.com/cs/nastroje/kompas?s=3" target="_blank">najděte tři věci, za které jste ve svém životě vděční</a>.</li>
	<li>Večer před spaním zapřemýšlejte, co vám tento den přinesl, za co můžete poděkovat.</li>
</ul>

&nbsp;

Vděčnost nebo výhra ve sportce?

<h2>Všímejte si, jak slovy utváříte vlastní realitu&nbsp;</h2>

Vedle všímavosti vůči svým vlastním pocitům, myšlenkám a událostem v našem životě je pro nás velmi důležité věnovat patřičnou všímavost našim slovům. Tedy tomu, co říkáme o sobě i o druhých. Jak hodnotíme sebe, jak hodnotíme druhé. Už víme, že tvůrci událostí v našich životech jsme my sami, proto se nejprve zaměřme na všímavost toho, co říkáme sami o sobě.

<h2>Všímejte si vlastních slov</h2>

Pokud jste to doposud nedělali, vřele doporučuji všímat si, co říkáte a jak to říkáte. Jak často sami sobě spíláte za něco, co jste nestihli, nebo naopak jak často se chválíte, když se vám něco povede. Po pár dnech všímání si sebe sama a své mluvy budete při troše zručnosti schopni vyhodnotit, jak jste na tom s míněním o sobě samých. Jak moc si sami sebe vážíte, jak moc se máte rádi. Vaše slova jsou zrcadlem vašeho mínění o vás a tím i zrcadlem vašeho sebevědomí. Naučíme-li se všímat si, co o sobě říkáme, jak o sobě samých přemýšlíme, máme opět volbu rozhodnout se, jak s tím naložíme.

Naše podvědomé uvažování, a tím i naše vnitřní mluva, se všímavostí dostanou na vědomou úroveň a zde s tím už můžeme něco dělat. Záleží jen na nás, zda se rozhodneme to změnit či ponechat vše při starém. Nutno podotknout, že dokud si nebudeme dostatečně vážit sami sebe, mít se rádi a být dostatečně laskaví k sobě samým, nemůžeme očekávat od našeho okolí, že bude ono dostatečně vlídné a laskavé k nám. Chceme-li, aby si nás druzí vážili a respektovali nás, je důležité nejprve si umět vážit sami sebe a být schopni se respektovat v čisté podobě svého Já. Teprve potom nám to mohou dopřát i druzí.

<h2>Všímejte si energie, kterou vyzařujete&nbsp;</h2>

Naše myšlenky, tím i názory o sobě samých, se zrcadlí do našeho jednání. Tedy do slov, modulace hlasu a řeči těla. To vše vytváří neviditelný, ale dostatečně citelný shluk energií, které pak šíříme kolem sebe. A na principu „jak se do lesa volá, tak se z lesa ozývá …“ se k nám pak lidé (opět podvědomě) chovají, resp. vrací nám energii, kterou jsme k nim svým chováním vyslali.

Věříme-li dostatečně sami sobě a jsme-li v souladu sami se sebou, pak vyzařujeme cosi, čemu se velmi často říká charisma. Není to nic jiného&nbsp;než vnitřní klid, přijetí sebe sama a vděčnost za to, kdo jsem. Pak už nepotřebujeme, aby nám druzí říkali, jak jsme skvělí a úžasní, netrneme hrůzou, zda někdo zkritizuje naše šaty, účes či náš názor, a tak z nás vyzařuje klid. Lidé se v naší přítomnosti cítí dobře, rádi se k nám vrací a v naší přítomnosti se i do jejich života vrací klid a pohoda. Naše očekávání čehokoliv se mění na přijímání. Víme, kdo jsme, a tak nás nerozhodí názory druhých. Jsme schopni a ochotni je přijímat jako názory druhých a nepouštíme je dovnitř. Protože už víme, že názory druhých jsou jen jejich a nám nepatří. A také jsme se rozhodli žít život podle vlastních představ, nikoliv představ druhých. Tak proč si je do svého podvědomí pouštět a dovolit jim, aby se tam spolu s nimi vkrádal i cizí strach a očekávání, které pak řídí naše životy. My si přece život řídíme sami, svými očekáváními.

<h2>Slova utváří přesvědčení a očekávání</h2>

A jsme zpátky u očekávání a jeho naplňování. Umíme-li si všímat slov a myšlenek o sobě samých, je důležité pokročit dále a všímat si svojí mluvy jako celku. O čem přes den mluvíte? Co hodnotíte a jak? Co z vašich slov zaznívá více? Strach, obava, očekávání nezdaru, nebo touha, radost a očekávání toho nejlepšího? Skrze všímání si vlastních slov velmi rychle zjistíte, co očekáváte. Když říkáte: „Já už vidím, jak je obchod zase narvaný lidmi a u pokladny velká fronta.“ Co si myslíte, že v tom obchodě bude? Hodně lidí a dlouhé fronty u pokladny… A když si vyberete tu nejpomalejší, jak to následně okomentujete? „To jsem přesně čekal, na tohle já mám štěstí.“ A tak se díky našim očekáváním, která způsobí elektrochemické reakce v našem mozku, naplňuje realita našich dnů.

Stejně pak funguje to, co říkáme svému okolí, nejčastěji svým dětem a partnerovi. Vysíláme-li do školy dítko se slovy: „A hlavně tu písemku nezvorej!“, co myslíte, že se s největší pravděpodobností stane? Možná už tušíte, že to „zvorá“. Důvody jsou minimálně dva. Prvním je, že náš mozek onu zmíněnou větu vnímá jako projev nedůvěry, což vyvolá v našem potomkovi velmi nepříjemné pocity, které snižují sebevědomí a berou energii, tím i odvahu a odhodlání. Druhým důvodem je prostý fakt, že náš mozek nezná zápor, neumí si s ním poradit. Tudíž větu „Hlavně tu písemku nezvorej!“ si zjednodušeně řečeno přeloží jako příkaz – „Zvorej to a uděláš mi tím radost.“ Pak je náš mozek na emoční i rozumové úrovni zaskočen, když se radost nedostaví. Mateme ho.

<h2>Mozek nemá chaos rád&nbsp;</h2>

A náš mozek nemá rád, když je zmaten. Chaos je pro mozek nepříjemný stav, mozek potřebuje systém a jasná pravidla. Nevhodným používáním slůvka či předpony „ne“ náš mozek mateme, vytváříme v něm chaos, a to se pak projevuje v chybném naprogramování našeho podvědomí. Hodně zjednodušeně řečeno, náš mozek neví, co po něm chceme, není schopen naplňovat naše očekávání v té podobě, jak se od něj žádá. Proto je důležité si všímat, jaká slova volíme, jak mluvíme o sobě, o druhých, k sobě i k druhým. Neboť mluva je zrcadlem našich myšlenek a myšlenky utváří reality našich dnů.

<h2>Odvedli jste obrovský kus práce</h2>

Dojdete-li ve své práci na sobě samých až sem, pak jste odvedli obrovský kus práce. Mozek v této fázi už je schopen přijímat vaše povely ke změnám mnohem rychleji. Díky dostatečně dlouhému a intenzivnímu tréninku všímavosti vznikl nový vzorec chování, vznikla nová neuronová spojení a všímavost se tak přesunula z vědomé úrovně na úroveň našeho podvědomí. A tak naše podvědomí zase o kousek víc pracuje pro nás. Ve chvíli, kdy se nám z vědomé činnosti stává návyk neboli podvědomý vzorec chování, můžeme se spolehnout, že se bude v našem životě objevovat automaticky, aniž bychom se na něj museli vědomě soustředit.

Jen pro připomenutí, naše podvědomí pracuje bez naší vědomé účasti, je to něco jako autopilot. A proto je tak důležité, abychom do něj pouštěli opravdu jen to, co chceme v životě mít a s čím chceme žít. Říká se, že všímavost dělá z expertů mistry. Všímavost rozvíjí naši flexibilitu, emoční odolnost, kreativitu i emoční inteligenci. Jsme schopni si více užívat života v přítomnosti a méně času trávit v minulosti či budoucnosti. Výsledků a činů dosahujeme v životě s mnohem větší lehkostí a hravostí.

<h2>Šest kroků k lepší všímavostí</h2>

<ul>
	<li>Všímejte si slov, která ze svých úst vypouštíte. Vnímejte, jaké emoce sami v sobě vyvoláváte.</li>
	<li>Všímejte si, jakým způsobem mluvíte k sobě i o sobě. Jak si sami sebe vážíte? Je vaše mluva k sobě samým laskavá nebo káravá?</li>
	<li>Všímejte si, jakými slovy ovlivňujete svoji vlastní sebedůvěru, sebeúctu a sebevědomí. Utváříte tím svůj vlastní charakter. Proto se naučte hovořit k sobě i o sobě s náležitou úctou a vědomě.</li>
	<li>Všímejte si, jak promlouváte k druhým. Jaké rady jim dáváte? Buďte vědomě přítomni, vystupte ze své hlavy. Vnímejte, co říkáte a jaké situace svými slovy ve svém okolí působíte. Pokud nebudete s realitou tam venku spokojeni, změňte slova, kterými ji ovlivňujete.</li>
	<li>Všímejte si zpětných vazeb, které dostáváte. Ať už uděláte cokoliv, řeknete cokoliv, vždy dostanete od života zpětnou vazbu. Budete-li vědomě bdělí a duchem přítomni tady a teď, zpětnou vazbu vždy zachytíte.</li>
	<li>Všímejte si více okolních znamení. Díky tomu snadno a s lehkostí poznáte, zda kráčíte ke svému cíli nebo se vzdalujete. Hravě rozpoznáte, co můžete ještě udělat jinak, abyste neztratili směr.</li>
</ul>

&nbsp;

Kouzlo jménem Všímavost. 2. díl - utvářejte svoji realitu

<h2>Čím to může být?&nbsp;</h2>

Příčin samozřejmě může být mnoho. Já bych se však ráda zaměřila na dvě. Tento problém v komunikaci jsem si uvědomovala již velmi dlouho, jen jsem nevěděla, proč se to děje. Jednou z příčin je, že máme rozdílné komunikační systémy, které preferujeme. Každý z nás využívá rozdílně své smysly. V dnešní době jsou při přijímání informací a komunikaci nejvíce využívány oči. Člověk tak preferuje vizuální komunikační systém. Patříte spíše mezi lidi, kteří rádi poslouchají? Nečtou, raději si pustí audioknihu? Pak dáváte přednost audio systému. Učíte se nejlépe tím, že si věci osaháte? Máte rádi dotyky a prožitky? Pak preferujete kinestetický systém, tedy hmat a pocity. Nesedí vám ani jeden? Ve všem hledáte systém? Věci musí mít smysl? Umíte bravurně analyzovat? Pak patříte do skupiny lidí s audio-digitálním systémem.

Vidíte tedy, že v komunikaci mohou vznikat třecí plochy a nedorozumění, i když oba hovoříte česky. Neexistuje lepší nebo horší komunikační systém, je zkrátka jiný. Liší se používáním oblíbených slov, rychlostí řeči i myšlení, a hlavně způsobem přijímání informací. Tyto preferované systémy není úplně možné nebo snadné měnit. Jsou vrozené. Můžeme je tréninkem zlepšovat, ale nemůžeme je předělat. Je dobré vědět, že komunikujeme každý v jiném systému. Při vzájemné komunikaci bychom tak měli být tolerantní a hledat možnosti, jak se domluvit, a ne se pohádat.

<h2>Je možné se dívat cizíma očima?</h2>

Druhý důvod, který způsobuje běžná nedorozumění, je v naší hlavě. Každý jsme se narodili do nějaké rodiny a vyrůstali pod jejím vlivem. Zde se formovaly naše přesvědčení, postoje a pojetí morálky. Mozek v jednu sekundu přijímá miliony bitů informací, ale jen pár z nich je schopen uložit do vědomé paměti. A tady je zakopaný pes. Jak mozek ví, které informace uložit a které zůstanou pohřbené v podvědomí? Nějak ty informace musí přebrat, roztřídit a vyfiltrovat. A to je přesně ono.

Každý z nás má totiž jiný filtr. Používá jinak zevšeobecňování, překrucování a vymazávání. Jak se to projevuje v realitě? Určitě jste si již v mnoha situacích řekli: „Jak to mohl udělat, jak se může takhle chovat, to je do nebe volající, vždyť je to zloděj, podvodník, hrubián, nevzdělanec.“ Ano, určitě podle vás. Druhá strana to zcela jistě vidí jinak. To, co je pro jednoho zločin, je pro druhého ještě přijatelné. Dle hesla, kdo nekrade, okrádá rodinu. A pak že je snadné se s každým domluvit. Když připočtete různou úroveň vzdělání a osobnostního rozvoje, tak si pan profesor s metařem asi moc nepokecá. Což neznamená, že jeden či druhý je horší. Je zkrátka jen jiný.

<h2>Můžeme být více empatičtí?&nbsp;</h2>

Je třeba si uvědomit ještě jednu věc. Jedním z předpokladů NLP je, že za každým chováním stojí pozitivní záměr. To neznamená, že musíte s tím člověkem souhlasit. Ale můžete zjistit a pochopit jeho motivaci. Důvod, proč se tak chová. A to nám umožní jedna šikovná technika NLP. Představte si situaci, kdy jste se dostali do konfliktu se sourozencem, sousedem nebo partnerem. A ne a ne najít společnou řeč a řešení.

Na jeden lístek papíru napište své jméno, na druhé jméno toho, s kým jste ve sporu, a na třetí lístek napište pozorovatele. Prostě náhodného kolemjdoucího. Stoupněte si na lístek s vaším jménem a uvědomte si podstatu konfliktu. Co konkrétně vám vadí? Jaké máte pocity? Co si říkáte v hlavě? 
Přestupte na lístek se jménem odpůrce. Co cítíte teď? Proč to asi dělá? Jaké má důvody? Jaký je tam záměr? 
A nakonec si stoupněte na lístek pozorovatel. Co by vám řekl náhodný kolemjdoucí, kdyby vás viděl ve sporu se sousedem? Jak vypadá situace zvenčí? Vraťte se na lístek s vaším jménem a sledujte, co se změnilo. Už chápete? Nemusíte souhlasit. Nemusíte mít toho dotyčného rádi, ani s ním mluvit.

Tato technika slouží k pochopení záměru a možnosti odpustit či nalézt schůdné řešení. Postavení se na lístek vám pomůže napojit se na informační pole jiného člověka a vidět situaci jeho očima.

<h2>Opakování je matka moudrosti</h2>

<ol>
	<li>Potřebujete tři lístky rozprostřené intuitivně v prostoru</li>
	<li>První lístek je s vaším jménem</li>
	<li>Druhý nese jméno odpůrce</li>
	<li>Třetí patří pozorovateli</li>
	<li>Vystřídám všechny pozice a končím opět na svém lístku</li>
</ol>

Věřím, že vám tato jednoduchá technika přiblíží motivace lidí, se kterými máte nějaký konflikt nebo jim prostě jen nerozumíte. I nahlédnutí na situaci očima soupeře může být dobrodružství.

&nbsp;