Moje vzdělávání

Zažij to, aneb příběh Jany

příběh

Měla k nám nastoupit do prvního ročníku. Prošla na jaře přijímacím řízením, splnila podmínky a my jsme ji přijali do školy. Prvního září bylo v úterý, ale ve čtvrtek jsme jí stále ještě neviděli a ani neměli žádné vysvětlení, proč ve škole není.

Odpoledne tedy volám rodičům, co se děje. Udivená maminka tvrdila, že Jana určitě do školy odcházela a že tedy zítra ráno raději přijdou spolu. Klasický puberťák revoltující proti přáním rodičům, řekl jsem si po tomto rozhovoru a podvědomě se připravil na to, že tato studentka u nás asi nejspíš studovat nebude.

V pošmourném pátečním ránu jsem tedy čekal na návštěvu vzpurné otrávené puberťačky, která chce dělat něco úplně jiného, než chtějí její rodiče. Připravoval jsem se na rozhovor s matkou a na to, jak jí vysvětlit, že nemá cenu své dítě tlačit do něčeho, co nechce. K mému překvapení přišla pěkná smutná holka, nejistě se rozhlížející kolem sebe a na první pohled utrápená maminka. To nevypadá na pubertální revoltu, říkal jsem si v duchu a začal poslouchat jejich neuvěřitelný příběh.

Začalo to prý asi před třemi roky. Do té doby hravé a veselé dítě začalo občas propadat nevysvětlitelným náladám a tomu, co my dospělí označujeme jako deprese. Hormony a puberta, říkali si v té době. S postupujícím časem, když se to nelepšilo, začali hledat nějaké vysvětlení. A protože v té době začalo být moderní označovat únavovým syndromem vše, na co lékaři neuměli najít vysvětlení, dostala tuto diagnózu i Jana. Matka naštěstí rozumně odmítla prášky a začala hledat nějaké jiné řešení a alternativy. Nějak nedokázala přijmout vysvětlení, že 13leté dítě může trpět únavovým syndromem.

A tak postupným sledováním Janina chování přišli na neuvěřitelnou věc. Solární syndrom. Tedy správně antisolární syndrom. Jakmile nesvítilo sluníčko, bylo zamračeno nebo pršelo, Janin stav se vždy zhoršoval. Byla nemluvná, uzavřená do sebe, jako by se stále něčeho bála. Ztrácela kamarády, začala se stranit kolektivu, vrstevníků, utíkala se ke knížkám, mnohdy s dost depresivním obsahem. Na tohle tedy žádné prášky neseženete, to je o psychice a tady může pomoci jen nějaká změna, kterou vám ale těžko někdo poradí. Jana už byla v devítce a maminka uvěřila, že přechod na střední školu by mohl být tou vytouženou změnou. Po mnoha hledáních si nás Jana sama vybrala. Představa práce a výuky s počítačem, bez nutnosti neustálé ústní komunikace s okolím, se spolužáky nebo učiteli. To ji zaujalo, a proto si nás vybrala.

Školní rok však pro ni začal nešťastně. Konec srpna a začátek září stále pršelo, a tak bylo jasné, jak její odhodlání chodit do školy dopadlo. Když mi říkala, jak ve středu stála na schodech před vstupem do školy a utekla strachy domů, protože měla pocit, že jakmile vstoupí do dveří, začne se dusit, měl jsem co dělat, abych nedal najevo nedůvěru k tomuto vyprávění. Ale pak jsem si vzpomněl, jak moje žena po druhém porodu začala trpět panickým strachem z malých uzavřených prostor a tunelů, i když jsme před tím v pohodě prolézali společně jeskyně a podzemní štoly. A uvěřil jsem.

A tak jsme společně domluvili pravidla docházky do školy. Jana se nebude schovávat před maminkou a otevřeně přizná, jak na tom ráno je. A když to bude špatné, hned zavolají do školy. Zapojili jsme ji do ICQ skupiny spolužáků (facebook se tehdy teprve rodil), aby s nimi byla v kontaktu a věděla, co bylo ve škole, když tam nebude moci přijít. A hlavně jsme se domluvili, že s námi pojede na sportovní kurz na konci září. Do poslední chvíle jsem se bál, že nepřijede. Ale přijela a tam se to stalo!

Byla zakřiknutá, stranila se ostatních, bylo vidět, jak moc bojuje sama se sebou a svou nemocí. Druhý den jsme měli výcvik v lanovém centru. Týmová spolupráce, překonávání sebe sama a další aktivity, které v lanových centrech děláme. Vrcholem programu je skok odvahy. Vylezete na deset metrů vysokou věž a z ní skočíte na hrazdu, která je před vámi ve vzduchu. I největším frajerům zatrnulo a první se po sedmi metrech výšlapu na věž vrátil zpátky docela pobledlý a bez svých obvyklých vtípků. I přes svítící sluníčko bylo znát, jak se ochlazuje a jak strach začíná všechny ovládat. Nikoho jsme nepřemlouvali, tohle si prostě každý musí přebrat sám v sobě.

Uviděl jsem ji někde na čtvrtém metru věže. JANA! Nikomu nic neřekla, prostě se sebrala a začala šplhat nahoru. Všichni jsme se s údivem, v naprostém tichu, dívali, jak stojí na vrcholu věže a chystá se ke skoku.

SKOČILA! Chytla se hrazdy, něco zakřičela a s pomalým houpáním se začala spouštět zpátky na zem. Spolužáci doslova vybuchli nadšením a po přistání jí obklopili jak největší VIP hvězdu. Tu jiskru v očích, když pak ke mně přišla, vidím do dneška. VÍTĚZSTVÍ! Nad sebou, nad nepřízní osudu, nad něčím, co ji uvnitř deptalo a co dnes poprvé přemohla. Jako bych před sebou viděl úplně jinou Janu. Rozesmátou, rozkvetlou jak růže.

Ten skok pak zvládlo i mnoho dalších. Ale Jana byla první, která vykročila, přes všechny své strachy a hendikepy, do neznáma.

Mnohokráte jsem si pak s Janou povídal. O tom, jak zvládá svůj syndrom, jak se s ním učí žít a překonávat ho. A vždy se vracela k tomu okamžiku nahoře na věži, kdy se rozhodovala ke svému životnímu skoku.

Ten skok se pro ni stal symbolem. Symbolem toho, že když máš vůli a odvahu, tak se dá všechno překonat. Na Janu a její příběh proto nikdy nezapomenu.


Pokud bojuješ s nějakou nemocí nebo postižením, jako hrdinka tohoto článku, neboj se o tom mluvit a požádat o pomoc

 

Odměnit autora
Tvoř svou budoucnost