Zazvonil zvonec a manželství je konec - 1. díl

Na druhou stranu, ale právě takovéto věci se hluboce dotýkají spousty lidí. A to, co se naučí jeden, se pak může naučit i druhý, pokud si to ten první nenechá pro sebe.

Proto věřím, že se odhodlám a tuto svou stránku vám poskytnu k nahlédnutí. Mě leden 2018 začal učit mnohem rychleji, než měsíce a roky předtím. Ale začnu od doby, kdy začaly vycházet najevo takové ty sajrajty, co si schováváte pod koberec a myslíte si, že když nejsou vidět, tak nejdou cítit a vlastně neexistují.

Manželství… hmmm. Můj muž na začátku našeho vztahu prohlásil, že on se nikdy ženit nebude. Nechápal instituci manželství. Manželství jeho rodičů ztroskotalo v jeho docela citlivém věku, a tak se zařadil do fronty těch, kteří si myslí, že když se neožení, tak se vyhnou všem strastem, které páry prožívají právě v onom manželství. Mě to tehdy iritovalo, ale milovala jsem ho. Náš vztah měl hodně pevné základy, protože na začátku jsme si ho museli doslova vybojovat. Ke všemu byl skoro rok na dálku. Proto jsem věděla, že i názory se mohou změnit a netřeba to nějak moc dramatizovat.

Tehdy jsem se mu snažila předat to, co znamená manželství pro mě. Že ten „papír“, jak to tehdy nazval, pro mě není jen papír. Ale znamená to, že my dva prostě patříme k sobě, a to i před světem. Že tím dáváme najevo, že jsme propojení něčím víc, něčím hlubším a že si zasloužíme, aby tak k nám přistupoval i svět kolem nás. Pak také nějaké ty byrokratické věci, které už dnes nejsou až tak důležité. Podstatný pro mě byl duchovní význam. A to trvá. Jenže když jsem byla v posledních letech na svatbách, poslouchala snoubence dávat si sliby, ať už v kostele nebo někde venku, bylo mi jich líto. Viděla jsem, jak nemají páru, do čeho to vlastně lezou, k čemu se to zavazují.

Pak mi došlo, že je to moje - že mi je líto mě. Já jim na jednu stranu závidím tu slávu, tu jiskřící láskyplnou energii a na druhé straně jsem za sebou měla už několik těch bolestných zkušeností, které manželství umí rozdat. A proto i ty sliby, které se vehementně slibují, mi přijdou zcestné. Naše cesta v manželství loni došla až tak daleko, že jsme naše manželství na čas ukončili. Ne rozvodem, rozchodem, hádkami a vším, co k tomu „normálně“ patří. Ale rituálem.

Zjistila jsem, že slib, který jsem musela dát v kostele a který už tehdy ve mně vyvolával smíšené pocity, je fakt totálně vedle. Je to slib nesvobody. Slib, který člověk snad ani nemůže dodržet, vzhledem k tomu, jak jsme nastavení. Nevěsta před kostelem dostane bič a ženich chomout s koulí na noze… Jak výstižné. My nic takového nedostali, ale přesto jsme se oba navlékli do chomoutů a oba jsme měli biče v ruce a s koulemi na nohou jsme vyšli do světa. Jen díky tomuto slibu… Ale zpět k tomu začátku našeho konce.

Celkově bych mohla náš vztah nazvat jako harmonický a doplňující se. Můj muž je velmi citlivý a komunikační, takže když už někde něco vyjuklo, tak jsme to vyřešili. Sem tam proběhla i nějaká ta hádka, ale jak se říká „bouřka, která pročistila vzduch“. Jenže ty těžké věci se často opravdu schovávají a přichází velmi potichu a nenápadně. Vkrádají se do vztahu tak, že si toho v každodenním koloběhu a ve stínu těch “big” problémů ani nevšimnete. Něco, co sice třeba i víte, že to tu je, ale nevěnujete tomu důležitost a tím pádem ani pozornost. A úplně nejlepší je, když se nějaký ten velký problém, který řešíte dlouhodobě, neustále dokola, smíchá dohromady s tímto nenápadným nic, ze kterého se najednou vyvalí pěkně velká obluda.

Necelých deset let zápolíme s manželovou nemocí. Psychiatrická diagnóza. To je ten obrovský balvan, který nás zalehl. Ten, zpod kterého se snažíme oba dostat. Ale představte si, když zápolíte tak dlouhou dobu, snažíte se, hledáte cesty, silou či silou vůle, tak se zároveň učíte a posilňujete (pokud tomu tedy nepropadnete). Jeho ataky nás vždycky dostaly na dno. Nemohu ani říct „srazily nás na kolena“, protože to opravdu bylo „hubou na dno“ a nahoru ještě kopec sraček. 4 pobyty v nemocnici, 6 atak. Pokaždé to bylo jiné a pokaždé to bylo bolestivě stejné. Kdo nezažil, nepochopí, a proto se tu nebudu věnovat vysvětlování toho všeho, co to obnáší. Jen řeknu, že každá ataka mě osobně naučila něco nového.

Ta předposlední vytáhla na světlo tu druhou část, tu skrytou, tu tiše se plížící mezi nás. Vytáhla na světlo boží to, jak můj muž opravdu nepochopil status manželství. Jak je velkým zádrhelem jeho pohupující se nepevná půda pod nohama a nepostavení se na vlastní nohy. Nedokázal stát za mnou, za námi, sám za sebou. A tím začal podřezávat větev pod naším vztahem. Pomalu, ale jistě.

Ukázala to jeho nemoc, jeho NE – moc. Neměl moc nad sebou a tím nedokázal převzít ani zodpovědnost a moc nad naším vztahem, a tak do něho nechal dost škaredě zasáhnout druhými zvenčí. A já, protože jsem vždy byla ta, která všechno držela, zachraňovala, jsem byla už do této role nacpaná i z jeho strany a chtěl po mě, abych opět byla superwoman, která situaci dá dohromady a zachrání nás oba… Jenže já už cítila, jak je to přemrštěné, ale stále jsem se nechtěla poddat, pustit to. A tak přišla na „pomoc“ naše stará známá – další ataka nemoci. A tentokrát mi ukázala, kam jsem se to vlastní vinou dostala. A naučila mě, jak to stopnout.

Já se postavila za svého muže a držela jsem ho.

Já sama jsem se snažila mít zodpovědnost za oba, za nás za všechny a dělat maximum. A já sama jsem díky tomu došla totálního vyčerpání ve vztahu. A s ohledem zpět, když vidím jednotlivé ataky, události kolem a ty posuny, vidím, že to ale bylo nutné. Zapadá to jako skládanka hezky do sebe. Pokaždé jsem přišla na něco nového, něco, co jsem u sebe nastavila-napravila-upravila a vylepšila. A ta poslední, ta tomu dala tu pomyslnou korunu.

Došlo mi, že už dál prostě nemůžu. Nedokážu dál stát za svým mužem a držet jeho, sebe, rodinu. Že to není moje místo. Ale byla jsem naštvaná na něho, že mě v tomto místě držel. Pak mi došlo, že je to MOJE volba. Došlo mi, že já mám svou volbu, kterou mohu změnit. A už to frčelo. Dokázala jsem říct NE i jemu. Přišlo moje velké, ale opravdu obrovské nasrání. Vztek mnou cloumal při každé myšlence na mého muže.

A tento vztek mi pomohl dát už rázně najevo, že moje hranice jsem si nechala překročit, ale už je znovu stavím a tentokrát nebudou překračovány. Došlo mi, že slib, kde svatosvatě přísahám, že NIKDY svého muže neopustím, že VŽDYCKY za každou cenu s ním budu a budu ho nadosmrti milovat, je oprátka, kterou jsem si dobrovolně nasadila na krk a ta se začala stahovat.

A došlo mi, že sama se sebou nežiju v pravdě. Že se často snažím „nezranit“ a tak raději neřeším, co by řešit bylo třeba.

Ve své zlosti jsem začala vracet manželovi veškeré požadavky, které na mě měl. Cítila jsem, že už nemám síly ani co by se za nehet vešlo, abych mohla našemu vztahu dávat. A cítila jsem, že on je ten, kdo za to může. Dostala jsem také ale čas, kdy byl on v nemocnici, na přemýšlení. V tomto čase mi došlo, že si za to můžu sama. Že jsem ho naučila, že já mám za nás zodpovědnost, že já jsem ta, kdo všechno drží.

Popsat ten scénář posledních několika měsíců by vyšlo na knihu, u které byste se možná začali nudit. Náš vztah prodělal obrovskou změnu. A tato změna se nestala lusknutím prstu, ale procesem. Tento proces se utvářel několik měsíců, vlastně by se dalo říct, že několik let. Jenže mě dostal do bodu, kdy jsem ke svému manželovi přestala cítit lásku. Zůstal tam respekt, zůstalo přátelství, úcta. Také dítě, hypotéka a klasické běžné každodenní povinnosti. Jeli jsme na setrvačnost.

Věděla jsem, že to dál nepůjde. Věděla jsem, že v takovém vztahu nemůžu dál. Zjistila jsem, že můj muž není jediný na světě. Ale zároveň jsem tušila, že přejít do dalšího vztahu, může znamenat to, že si nevyřešený problém vezmu hezky do ranečku sebou a budu ho řešit ve vztahu novém. Došlo mi, že se musíme znovu společně naučit i lásce.

Můj muž si uvědomil na základě mého smečování jeho požadavků okamžitě zpět na jeho stranu, že je něco jinak. Došlo mu poměrně rychle, že náš vztah nemusí končit smrtí. Jak se říká v tom krásném manželském slibu „až do smrti“ či „dokud nás smrt nerozdělí“. Že slibem se nedostává jistota, že to tak bude, a nemusí se proto prstem hnout. Můj vztek pomohl i jemu.

 

Vše se změnilo.

Najednou byl donucený se rozhodnout, co chce dál a přijmout zodpovědnost sám za sebe. Když jsem mu na našem rituálu vracela snubní prstýnek, řekla jsem mu, že tímto naše dosavadní manželství ukončuji. Že ve vztahu, který byl takto nastavený, už nedokážu pokračovat a ani nechci. Že kruh (prstýnek) je pro mě symbolem spojení a cítím, že naše spojení přestalo existovat. Že se kruh otevřel, přestala v něm proudit energie. Slib jsem zrušila, spálila a hodila do říčky.

Už jsem neměla síly na neustálé dodávání řešení a držení nás obou. Jenže co teď? Přišlo období „čekání na zázrak“. Chtěla jsem nám dát šanci, ale zároveň jsem v sobě cítila zmatek, jestli to opravdu ještě má smysl. Jestli ještě někdy dokážu začít cítit lásku ke svému muži. Úcta, kamarádství a respekt je důležitá součást vztahu, ale nestačí to. Partnerská láska je v manželství zkrátka důležitá. Má svoje místo na tom kruhu a když tam není, kruh se přeruší. Síly ale nejsou a můj muž je kvůli jeho NE-moci, taky nemá.

Jak přežijeme dál? Pokračování najdete v druhém díle.

Odměnit autora

Tvoř svou budoucnost