Říká se:

<blockquote>
Sliby, chyby.
</blockquote>

Znáte někoho, komu před nástupem do práce naslibovali „modré z nebe“, a nakonec nedostal žádné „nebe“ a ani naprosto nic „modrého“? Nebo se to stalo přímo vám? A třeba opakovaně? Jak se proti tomu bránit?

Některé firmy při náboru zastávají filozofii, že jimi slibované výhody se stanou skutečností právě tehdy, až najdou toho správného zaměstnance – tedy konkrétně vás osobně. Jinými slovy, díky vám dosáhne firma oněch požadovaných výsledků, na jejichž základě vám pak snad začne poskytovat i ony slibované výhody.

Samotným náborem nových pracovníků se obvykle ve firmě nic moc nevyřeší, obzvláště pokud firma není v pořádku nebo nemá v pořádku svou vnitrofiremní etiku. A proto můžete dříve či později slyšet výmluvy, proč firma nemůže své sliby plnit. A dokonce za to můžete být obviňováni přímo vy osobně! Připadá vám to povědomé?

<h2>Na jaké sliby si dát pozor</h2>

Kdykoli uslyšíte některé z níže uvedených slibů, měli byste zpozornět. Jsou to jasné signály, kdy musíte požadovat další informace. Je na vás, abyste rozhodli, zda jsou takové sliby založeny na skutečnostech a zda firma své sliby opravdu může dodržet.

Dejte si pozor na těchto sedm vyjádření:

<ol>
	<li>Budete mít mnoho příležitostí k dalšímu růstu.</li>
	<li>Díky bonusům budete mít prakticky dvojnásobný příjem.</li>
	<li>Zůstanete pracovat na této lokalitě.</li>
	<li>Budete dostávat rozsáhlé a praktické školení.</li>
	<li>Budete mít pracovní flexibilitu a budete moci pracovat i z domova.</li>
	<li>Když toho budete mít moc, zajistíme vám další pracovníky.</li>
	<li>Jakmile doděláte tento úkol (projekt, vyřešíte tuto zakázku či problém), přesuneme vás na výrazně zajímavější pracovní pozici.</li>
</ol>

Tajemství účinné sebeobrany je prosté. Musíte se naučit stejné techniky, které používají lidé při náboru, abyste tyto techniky mohli rozpoznat.

V principu se jedná o otevřené otázky – tedy otázky, na které není odpověď pouze ano či ne.

Pracovníci náboru se tedy nebudou ptát:

„Jste dobrý v práci v týmu?“ Vaše odpověď by byla pouze ano či ne.

Budou se vás ptát:

<ul>
	<li>„Jaké máte zkušenosti s prací v týmu?“</li>
	<li>„V jak velkém týmu jste pracoval?“</li>
	<li>„Jak velký tým jste vedl? Jak dlouho? S jakými výsledky?“</li>
	<li>„Co se vám díky práci v týmu podařilo vyřešit?“</li>
</ul>

A tak dále.

Díky takto pokládaným otázkám mohou lidé z personálního oddělení uchazeče výrazně lépe a rychleji poznat. Také mohou výrazně snadněji odhalit případné nesrovnalosti nebo i vyložené lži ze strany uchazeče.

Proto postupujte stejně! Prakticky u každého pracovního pohovoru budete vybídnuti, zda se chcete na něco zeptat. Využijte toho! Využijte toho plně! A pomocí svých otázek si ověřte, zda váš případný budoucí zaměstnavatel je opravdu schopen splnit to, co vám nyní slibuje. Zaměřte se na následujících sedm otázek:

<ol>
	<li>
	SLIB: Budete mít mnoho příležitostí k dalšímu růstu. 
	Vaše otázka: Můžete mi uvést konkrétní příklady pracovníků přijatých na podobnou pozici za poslední dva roky, kteří zde již postoupili ve své kariéře? Jak k tomu došlo? Co konkrétního pro to museli udělat?
	</li>
	<li>
	SLIB: Díky bonusům budete mít prakticky dvojnásobný příjem. 
	Vaše otázka: Můžete mě, prosím, seznámit s nějakým vaším pracovníkem, který má díky bonusům dvojnásobný příjem? Rád bych se od něj dozvěděl, jak toho dosáhl.
	</li>
	<li>
	SLIB: Zůstanete pracovat na této lokalitě. 
	Vaše otázka: Vím, že pracovní lokality se mohou časem měnit. Jak zajistíte, aby se to v mém případě nestalo? Jak to bude smluvně zajištěno?
	</li>
	<li>
	SLIB: Budete dostávat rozsáhlé a praktické školení. 
	Vaše otázka: Jaké konkrétní příklady školení mi můžete uvést? Mohl bych mluvit s někým, kdo zde v podobné pracovní pozici za poslední rok prošel podobnými školeními? Rád bych se jej zeptal, jak mu tato školení pomohla v jeho dalším růstu.
	</li>
	<li>
	SLIB: Budete mít pracovní flexibilitu a budete moci pracovat i z domova. 
	Vaše otázka: Jaké jsou konkrétní podmínky pro práci z domova? Jak zjišťujete, že pracovník plní příslušné cíle a úkoly? Mohl bych mluvit s někým, kdo pro vaši firmu pracuje z domova? Rád bych se jej zeptal na jeho zkušenosti.
	</li>
	<li>
	SLIB: Když toho budete mít moc, zajistíme vám další pracovníky. 
	Vaše otázka: Jakým způsobem dospějete k rozhodnutí, zda dotyčný pracovník potřebuje nějakou další pomoc? Můžete mi uvést příklad někoho, koho jste v poslední době přijali a kdo dostal další pracovníky na pomoc?
	</li>
	<li>
	SLIB: Jakmile doděláte tento úkol (projekt, vyřešíte tuto zakázku či problém), přesuneme vás na výrazně zajímavější pracovní pozici. 
	Vaše otázka: Můžete mi uvést nějaký nedávný příklad pracovníka, který byl přijat na řešení určitého problému a který nyní pracuje na jiném projektu? Díky čemu se takový pracovník mohl přesunout k jinému projektu?
	</li>
</ol>

Všechny tyto otázky jsou otevřené – předpokládají otevřenou odpověď. Není je na těch, kdo s vámi provádějí pracovní pohovor, aby vám poskytli přesné odpovědi. Pokud začnou kolem vašich otázek chodit jako kolem horké kaše, berte to jako signál, že něco není v pořádku. Jejich sliby patrně nejsou míněny seriózně.

<h2>Váš postoj</h2>

Možná si teď říkáte: „A mohu si vůbec dovolit se při pracovním pohovoru takto na rovinu a otevřeně ptát?“

Můžete, a nemůžete. Odpověď totiž záleží na tom, jak máte věci vnitřně nastaveny. Který z těchto dvou postojů vás lépe vystihuje?

<ol>
	<li>POSTOJ: Chci se nechat u této firmy zaměstnat. V tomto případě se vám výše uvedené otázky budou klást velmi špatně. Patrně si nejste vědomi své vlastní ceny. A proto se budete u těchto otázek cítit provinile.</li>
	<li>POSTOJ: Budu s touto firmou spolupracovat. V tomto případě jste si vědomi své vlastní ceny. Víte, že máte právo se ptát. Víte, že máte právo na kvalitní odpovědi. Jde vám o rovnocenný vztah. Hodně nabízíte a chcete za to také dostat adekvátní hodnotu.</li>
</ol>

Ujasněte si, jak to tedy máte vnitřně nastaveno. Anebo si věci vnitřně nastavte jinak. Pak se nenecháte při pracovním pohovoru jen tak opít rohlíkem. Mnoho úspěchů!

&nbsp;

7 lží, kterými zaměstnavatelé lákají zaměstnance

<blockquote>
TOGETHER STRONGER FOREVER
</blockquote>

&nbsp;

Ty holko krásná volooká | Naučte se systém SNP pro stálý posun vpřed

Polyamorie je životní styl, který uznává lásku k&nbsp;více než jednomu partnerovi. Životní filosofie, která věří, že je možné žít, milovat se a být emočně spojen ve vztahu s&nbsp;několika lidmi současně. Často bývá spojena se slovy, jako je svoboda, seberealizace, čestnost a upřímnost.

<h2>Sex, nebo láska?</h2>

Navzdory tomu ve společnosti stále přežívá názor, že polyamorie, tedy otevřený vztah, je především o sexu. Existuje dogma, že sexualita je tím základním gro, kvůli kterému otevřené vztahy vůbec vznikají. A že sex je také to jediné, o co tady vlastně jde.

Co je ale důležitější, je právě emoční rovina. Polyamorie nespočívá v&nbsp;četném a častém střídání sexuálních partnerů pro sex jako takový. Je to způsob, jak otevřeně milovat více než jednoho partnera. Být ve vztahu.

<h2>Jak může žena milovat více mužů a muž více žen?</h2>

Máte děti a milujete je všechny stejně? Stejně silnou, i když ke každému trošku jinou láskou? Máte syna a dceru a milujete je stejně? Milujete stejně silnou láskou, i když pokaždé trošku jinak, oba své rodiče? Dokážete milovat vřelou a čistou láskou své sourozence, i kdyby jich bylo osm nebo deset? A své domácí mazlíčky, kteří jsou často také součástí vaší rodiny, milujete stejně? Jak je to možné? Říkáte, že to není totéž?

<h2>Logika a cit</h2>

Je to možná těžko představitelné v&nbsp;praxi. A těžko slučitelné s&nbsp;naším běžným životem. S&nbsp;našimi zvyky a zažitými představami o vztazích a také s&nbsp;našimi předsudky. Byli jsme vychováváni k&nbsp;monogamii. Má to své opodstatnění a má to jistě i svou logiku. Náboženství v&nbsp;nás po staletí ukotvuje heslo „dokud nás smrt nerozdělí“. A není to tak dávno, co jsme k&nbsp;rozvodu potřebovali souhlas komise. Monogamií také eliminujeme počet nechtěných dětí a potřebujeme, aby naše chtěné děti žili v&nbsp;harmonických vztazích. Nicméně při troše fantazie a také upřímnosti k&nbsp;sobě, kdo z&nbsp;nás by na našem partnerovi neuvítal někdy kousek onoho či tamtoho, co má ten druhý?

<h2>Sci-fi nebo řešení?</h2>

Polyamorický vztah, kdy všechny zúčastněné strany o sobě vědí, milují se a navzájem se doplňují, vztah, ve kterém panuje důvěra a láska, je možná pro naši společnost ještě trochu science fiction. Než něco odsoudíme, je ale důležité podívat se někdy za obzor.

Nevěra je jedním z&nbsp;nejčastějších důvodů rozpadu vztahů. Doprovází ji většinou lež, zklamání, zrada a ublížení. Proč ale nevěra vzniká? Nejčastěji proto, že jeden z&nbsp;partnerů není ve vztahu zcela naplněn. Něco mu chybí, něco postrádá, někde je díra, o které se nekomunikuje. Lidé, kteří žijí v&nbsp;polyamorickém vztahu si dobře uvědomují tuto nevyváženost. Neznamená to ovšem, že při první příležitosti naváží další vztah s&nbsp;někým novým.

Je třeba určité vnitřní vyzrálosti, abyste dokázali připustit, že vám ve vztahu něco chybí, a přesto z&nbsp;něj neodešli. Abyste naopak začali hledat řešení. A pokud už vyzkoušíte všechno, dodáte svému vztahu výživu a zjistíte, že i když svého partnera či partnerku milujete, v&nbsp;určité oblasti vašeho vztahu tato „díra“ pořád zůstává, je možná tím ideálním řešením polyamorický vztah. Pokud s&nbsp;tím samozřejmě souhlasí všechny zúčastněné strany.

<h2>A co individualita?</h2>

Ve hře je ovšem také jedinečnost. Všichni chceme být pro svého partnera jedineční. Ti, se kterými chce zestárnout, ti, pro které je schopen nebo schopna i zemřít. Každý z&nbsp;nás se touží cítit výjimečným. Přejeme si, aby z&nbsp;nás náš vyvolený či vyvolená byli úplně mimo, ztratili hlavu. Někteří tvrdí, že k&nbsp;zásadám polyamorického vztahu patří, že jeden z&nbsp;partnerů je vždy ten „hlavní“. Ten má největší práva a také pozornost. Nabízí se otázka, jestli je to tak vždycky a jestli je to nutné. Ne každý dokáže unést, že je až na „druhém místě“. Na druhou stranu jsou tací, kteří tuhle chronologii neřeší nebo, co víc, vůbec nepožadují.

<h2>Dává to smysl</h2>

Nakolik společnosti prospívá nevěra, utajená touha a nespokojenost, pálení mostů kvůli rychlým vzplanutím a nedorozuměním z&nbsp;nedostatku komunikace? A nakolik jsou lidé naplněni ve vztazích, které spolu udržují jen kvůli tomu, že se to tak má nebo „kvůli dětem“?

Čísla jsou velmi vysoká a polyamorikům to zřejmě došlo. A jejich filosofie dává v&nbsp;mnoha věcech smysl.

Například v&nbsp;tom, že by byl svět opravdu hezčí, kdybychom mohli milovat bez lží a nevěr. Žít svou lásku svobodně a otevřeně. Nebo v&nbsp;tom, že by naše partnerské vztahy mohly trvat déle a byly kvalitnější, kdyby komunikace mezi námi byla čistší a upřímnější. Anebo v&nbsp;tom, že bychom my sami mohli být bohatší o větší množství prožitků, poznání a zkušeností. A to by nám pak umožnilo naše vztahy pěstovat s&nbsp;větší láskou a úctou místo toho, abychom je prostě a jednoduše narychlo opouštěli a lámali nad nimi hůl.

<h2>Přísloví na závěr</h2>

Jedno staré moudré čínské přísloví praví:

<blockquote>
„Cti a poslouchej své srdce. Je jediné, které máš.“
</blockquote>

A to je zřejmě také asi jediný způsob, jak žít šťastný život.

&nbsp;

Polyamory jako jedna z tváří svobody

Mám na mysli tu&nbsp;pozitivní náladu. Protože, pokud vstaneme ráno s dobrou náladou a něco se nám během dne nepovede, pokazí, nebo nám někdo řekne něco ošklivého, hned máme po náladě. Pokud však máme náladu víc než dobrou, řekněme výbornou, excelentní, pak nám ji jen tak něco, nebo někdo nezkazí.

Stejně je to naopak. Pokud máme&nbsp;špatnou náladu, pak stačí nějaká veselá příhoda, či nějaký zdar během dne a hned se naše nálada změní na dobrou. Ale pokud máme deprese, nebo prožíváme velmi smutné období, nevydařený vztah, pak můžeme dělat cokoli, a náladu máme stále stejnou – tedy negativní. A ani naši nejbližší, či přátelé, kteří se nám mnohdy snaží pomoci, s tím nic nespraví.

Velmi tedy záleží na intenzitě našich pocitů, emocí.

Spousta z vás určitě slyšela o tom, jak je důležité pozitivně myslet, pozitivně mluvit a v neposlední řadě a to je nejdůležitější: pozitivně cítit. Ano, je to tak!

Vaše současné myšlenky, pocity, slova, tvoří vaší budoucnost. Jakou budoucnost tedy chcete?

Každý z nás přirozeně touží po štěstí, zdraví, lásce, bohatství, úspěchu… Ale pokud nás něco moc bolí, prožíváme depresi, a druhý nám radí: „Mysli hlavně pozitivně!“, nebo: „Mysli na něco hezkého, musíš to pozitivně procítit.“ Příliš nám to nepomůže. Naopak, v duchu si řekneme: „Tobě se to řekne. A jak to mám udělat? Nikdo nemůže vědět, jak se cítím!“

A máte pravdu. Není možné se najednou ze stavu hluboké deprese posunout na stupnici emocí do stavu, „to be happy“.

Přesto existuje cesta.

Jak jsem zmínila, každý z nás má stupnici emocí. Protože jsme každý jedinečnou osobností, stupnice každého z nás má jiné pořadí. Pro někoho je nejhorším stavem deprese, pro někoho úzkost, či beznaděj. Je dobré si takto sestavit svoji vlastní stupnici emocí. Od té nejlepší emoce, po tu nejhorší.

Příklad:

<ol>
	<li>Dokonalé štěstí, euforie</li>
	<li>Chuť do života</li>
	<li>Sebejistota</li>
	<li>Radost</li>
	<li>Spokojenost</li>
	<li>Naděje</li>
	<li>Nuda</li>
	<li>Lhostejnost</li>
	<li>Nespokojenost</li>
	<li>Zlost</li>
	<li>Strach</li>
	<li>Úzkost</li>
	<li>Deprese</li>
</ol>

Pokud právě prožíváte určitou emoci, například strach, pak vám váš mozek skutečně nedovolí prožívat sebejistotu. Je totiž příliš vzdálena od emoce strachu. V tuto chvíli se můžete posunout pouze do nejbližšího kruhu vámi prožívané emoce.

Budeme se držet našeho příkladu emoce strachu. Podle naší emoční škály máme na výběr: buď se budeme dál utápět a necháme emoci přejít ještě níže, v našem příkladu na emoci úzkosti. Nebo se rozhodneme, že chceme s tímto stavem něco udělat, chceme se zbavit strachu a zvolíme emoci, která je ve stupnici směrem nahoru. V našem příkladě zlost.

Najdeme tedy nějakou situaci, ať už v naší daleké či blízké minulosti, která nás rozzlobila a snažíme se ji opět prožít. Opět v sobě navodíme pocit vzteku, zlosti. Pokud již v tomto stavu jsme, posuneme se opět o stupeň výš. Najdeme situaci, která v nás vyvolá pocit nespokojenosti. Opět si tento pocit prožijeme. Odtud pak postupujeme dál směrem nahoru přes emoci lhostejnost až k sebejistotě. Chápete?

Krůček po krůčku se dostáváte z nežádoucí emoce do emoce vámi žádané, kterou chcete tu původní nahradit.

Jen tak máte šanci zbavit se negativního stavu, ve kterém se právě nacházíte.

Teď možná namítáte: „To je tedy výhra, když musím ze strachu přejít na zlost, pak nespokojenost a musím si každý pocit prožít!“ Ano, je to výhra. Za jedno, už jste opustili pocit strachu a za druhé, posouváte se nahoru. Jak se dostanete na neutrální pocity, jako jsou lhostejnost, nuda, pak se mnohem snáze dostanete k pocitu radosti.

Jen to zkuste.

Až budete ve špatné náladě, zkuste si „skočit“ do nálady radosti. Nejde to? Samozřejmě. Váš emoční systém vám to nedovolí. Nabízí pouze emoce tomu nejbližší. Pak zkuste jít výše popsaným postupem krůček po krůčku po vaší emoční stupnici a věřte, dojdete tam, kam chcete! Chce to jen cvik.

Je však velmi důležité skutečně si udělat svou vlastní emoční stupnici. Měla by obsahovat všechny vaše pocity, které ve svém životě zažíváte nebo byste je rádi zažívali. Je jedno, jestli jich najdete pouze deset nebo dvacet. Důležité je, abyste si jich byli vědomi a napsali si je v pořadí od nejhoršího (dole) po nejkrásnější (nahoře)

Mějte na paměti: Mnou navržená emoční stupnice je skutečně pouze příklad. Emoce, kterou vy považujete za nesnesitelnou, může pro druhého být emocí, kterou dokáže snadno zvládnout, přenést se přes ní.

V NLP pak existuje technika, která dokáže jednotlivé stavy (emoce) zafixovat. Říká se jí kotvení, nebo-li fixace. Pokud klient trpí trémou, má strach ze ztrapnění se před publikem a jedná se o velmi silný strach, pak se v něm ukotví více emocí vedoucí jej k pocitu sebedůvěry, či radosti. Následně spouští jednu kotvu za sebou. Touto technikou se dostane velmi rychle do kýženého stavu.

Je těžké ovládat emoce, ale není to nemožné. Je však zapotřebí na sobě pracovat, procvičovat, trénovat. Uvidíte sami, jak vám to časem půjde stále snadněji. Jen to nevzdávejte. Jako malé děti jste se učili jíst. Napoprvé vám to také nešlo a sotva jste se trefili do pusy. Přesto jste se nevzdávali. Vydržte i v tréninku a ovládněte své emoce.

Vydržte a věřte, změní se vám život. Vaše sebevědomí to posílí a tím, že zvládnete své emoce, dostáváte se blíže do vámi vysněné budoucnosti.

Přeji vám vše dobré!

&nbsp;

Jak ovládat emoce?

Byl to další ze stejných nudných večerů. On seděl u počítače, zahloubaný do projektu, který měl jeho firmu konečně postavit na nohy, a po všech těch letech dřiny a odříkání přinést kýžený úspěch.

Ona marnila čas v plytkých a nic neřešících hovorech se svými rozvedenými kamarádkami. Vlastně jenom přikrmovaly její narůstající lítost a křivdu, že si jí nevšímá. Že je sobec, že má jenom svou firmu a ona je pro něj důležitá asi tak jako krásný obraz na stěně.

„Co ještě mám udělat pro to, aby mě konečně začal vnímat a projevovat mi svou lásku?“, běželo jí často hlavou.

On ji hluboce miloval. Všechno dělal jen pro ni. Chtěl, aby to ocenila. A dočkal se od ní jenom opovržlivých pohledů a odmítavého chování. Cítil se nepochopený a nemilovaný.

„Co ještě mám udělat pro to, aby byla konečně spokojená a šťastná?“, běželo mu často hlavou.

Děti neměli. Jenom velkého černého psa, novofundlanďana Terryho. Terry oba své páníčky miloval. Cítil prázdnotu v jejich srdcích a hluboce jí trpěl. Ať dělal, co dělal, nedařilo se mu ty dva probudit z jejich stokrát omílaných příběhů o křivdě a ublížení.

Ten večer ho najednou přestalo bavit povalování se u vyhřátého krbu. Toužil proběhnout se venku s vyplazeným jazykem a plandajícíma ušima. Terry vstal a začal neklidně pobíhat po obývacím pokoji. Strkal netrpělivě čenichem hned do jednoho a hned do druhého.

Zase se pohádali, kdo bude venčit! Nakonec vztekle popadla vodítko a vyběhla s Terrym na osvětlenou ulici. Hustě sněžilo. Sníh se jí lepil do tváře a oslepoval ji, když rozčileně lovila z kabelky mobil, aby&nbsp;už zavolala kamarádce, a postěžovala si, s jakým mizerou to žije!

Terry využil její nepozornosti a vytrhl se jí i s vodítkem. Vystřelil na druhou stranu ulice, kam ho to tolik vábilo a lákalo.

Dál už jen zaslechla skřípění brzd a tupý náraz! Příšerné zakňučení a pak ticho. Tak strašné jako nikdy předtím. Srdce se jí v těle zastavilo! „Terry, ne! To ne!" Ochromeně zírala na třesoucí se tělo velkého psa v kaluži krve.

On zaslechl auto i její výkřik a vyběhl ven. Cítil se bezmocný! Chtěl zachránit život zraněnému zvířeti, a chtěl ochránit i ji od takové bolesti! Musí jednat!

Příběhy, které jim předtím vězely v hlavách a vzájemně je odcizovaly, byly najednou v mžiku vteřiny pryč! Zůstala jen neúprosná přítomnost a v ní šlo o čas!

Za chvíli už ujížděli na veterinární pohotovost. Řídil co nejrychleji, jak to jen šlo. Ona seděla vzadu u Terryho, hladila ho po hlavě a úzkostlivě sledovala jeho tep. Chtěla věřit, že to dobře dopadne.

Hodiny v čekárně byly nekonečné. Mlčky ji objímal a tiskl k sobě, když mu plakala v náručí. Po hodně dlouhé době byli zase spolu. SKUTEČNĚ.

Jak směšné a malicherné jí najednou připadalo to ustavičné klábosení s kamarádkami!

V podstatě vlastně nebylo o ničem podstatném, ani přínosném, co by zlepšilo její život a naznačilo možné řešení situace, která ji tížila. Cítila obrovskou vinu. Terry by nemusel takhle trpět, kdyby ona byla v ten klíčový krizový moment s ním! Kdyby ho ochránila!

Cítil, jak jí je. Firma a projekt byly najednou tak daleko a život v nahotě a neúprosné pochmurnosti přítomného okamžiku tak blízko! Měl jít ven společně s ní a nemuselo se to stát!

Jejich srdce se chvěla strachy a souzněla stejnou písní naděje. Vnímali bolest a strach toho druhého. Společně věřili, že to Terry zvládne. Že nakonec bude žít! Nic na světě nebylo teď důležitější! Tomu věrnému obrovskému zvířeti se nakonec přece jenom podařilo vytrhnout je z příběhů, pořád dokola se přehrávajících v jejich hlavách, a vrátit je do přítomného okamžiku.

Bohužel se mu ale nepodařilo přežít! Zaplatil tu nejvyšší cenu.

Zázraky se dějí především v pohádkách, život bývá někdy i krutý. To proto, abychom nezapomněli. Abychom nesešli z cesty pravdy, na kterou nás navrátila tvrdá životní lekce.

Oba nikdy nezapomněli na tu nejsmutnější noc jejich společného života. Nezapomněli na Terryho. Jeho smrt byla jako léčba šokem. Bolestně otevřela jejich srdce pro pravdu. Pro to, co je skutečné, a co skutečně dává smysl. Zase se vnímali a slyšeli. Zase tu byli jeden pro druhého.

<h2>Poučení</h2>

Čím více se nacházíme v moci svého ega a jsme tvrdí a nepoddajní, o to nemilosrdnější tvář nám život nastavuje, a nakopává nás tak dlouho, dokud nám to nedojde!

V každé vteřině svého života dostáváme jen to, co potřebujeme. Mohlo to být lepší, ale mohlo to být také horší! Vše dostáváme přesně sobě na míru. Nikoliv za trest, ale jako dar. Jako další šanci pro to, abychom si konečně něco o sobě uvědomili, a posunuli se dál.

Kráčíme-li proti přirozenosti života, jeho tvrdé lekce přijdou. Nemohou nepřijít!

Častokrát přemýšlím nad tím, proč teprve naše nejbolestivější lekce nás kupředu posouvají nejvíce. Proč teprve, až si sáhneme na samé dno, zjistíme, kdo jsme&nbsp;a co opravdu potřebujeme.

Co si o tom myslíte vy?

Dar, kterému řeknete, ne! | Příběh

Máte děti? A máte hodné děti? Nebo máte děti, které vám vzdorují a s&nbsp;nimiž nejste schopni najít společnou řeč?

Každý rodič určitě ví, že vychovávat dítě je jedním z&nbsp;nejnáročnějších úkolů v&nbsp;životě. Neexistuje žádná škola rodičovství, kde by vás něco takového naučili. Každý se snaží, jak nejlépe umí. Kdo ovšem posoudí, zda vaše snažení přináší ovoce?

Pokud jsou děti příliš malé, mnoho rodičů často pochybuje, zda vychovává své dítě správně.

<h2>Co je správně?</h2>

Ale co znamená správně? Je správně, že máte doma hodného chlapečka nebo hodnou holčičku? Chtěli byste hodné dítě kdybyste věděli, že vaše dítě je hodné jen proto, aby vyhovovalo? Chtěli byste hodné dítě i za&nbsp;předpokladu, že byste věděli, že popírá samo sebe, jen abyste byli spokojeni?

Určitě se vám stalo, že jste byli s&nbsp;malým dítětem někde na návštěvě. Typickým příkladem je návštěva známých, kteří už mají odrostlé děti nebo návštěva vašich rodičů. Pravděpodobně jste u&nbsp;nich narazili na názor, že si vaše děti si příliš dovolují, že mluví, když mluví dospělí, že mají příliš volnou výchovu apod. Děti přece mají poslouchat, že?

Také jsem si tím prošla. Také jsem měla malé děti. Mým rodičům se často nelíbilo, co jsem svým dětem tolerovala. Nesouhlasili s&nbsp;tím, co si mé děti dovolovaly. Při jedné návštěvě babičky u nás doma proběhla zajímavá scénka. Volala jsem něco z&nbsp;přízemí našeho domu na svou dceru, která si hrála ve svém pokojíku v&nbsp;prvním patře. Dcera na první zavolání nepřišla. Babička se podivovala. Vycítila jsem její nesouhlas a zavolala jsem na svou dceru podruhé. Z&nbsp;prvního patra se ozvalo: „Jestli po mě něco chceš, tak za mnou přijď nahoru.“

Připomíná vám to něco? „Pojď dolů, povídám ti pojď dolů!“ (Přikazoval princ Popelce, když se mu schovala v&nbsp;koruně stromu.) A ze shora (ze&nbsp;stromu) se ozývalo, „pojď nahoru!“. (Odpovídala Popelka). Princ si myslel, že může rozkazovat a&nbsp;všichni musí poslouchat. A Popelka? Měla jiný názor, nebála se za něj postavit. Byla sama sebou.

<h2>„Co si to ten spratek dovoluje?“</h2>

Naše děti měly (mají) mezi sebou sedmiletý věkový rozdíl. Ke&nbsp;každému z&nbsp;nich jsem pravděpodobně přistupovala jinak. Nenavštěvovala jsem žádnou školu rodičovství, přesto jsem své názory ohledně výchovy dětí, hlavně&nbsp;díky mé práci, přehodnocovala.

<blockquote>
Vyplatilo se mi, jednat s&nbsp;dětmi jako s&nbsp;partnery.
</blockquote>

Bavit se s&nbsp;nimi o&nbsp;věcech běžného života, rozebírat s&nbsp;nimi jejich pocity, dopřávat jim pocit, že i oni mohou o&nbsp;něčem rozhodovat, komunikovat, vysvětlovat, sdílet a zase komunikovat, vysvětlovat a sdílet.

Výsledkem jsou samostatné, originální osobnosti se všemi jejich přednostmi i&nbsp;chybami.

<h2>A myslíte si, že byly hodné?</h2>

Mohly být hodné, když se projevovaly jako osobnosti? Snažili jsme se je s&nbsp;manželem respektovat a snažili jsme se jim jít příkladem. My jsme totiž byly ty hodné dětičky a snažili se dělat to, co si naši rodiče přáli, abychom splnili jejich očekávání, abychom je nezklamali.

A co nám to přineslo? Dlouho jsme hledali sami sebe. Prošli jsme spoustou kurzů, seminářů a sebepoznávacích aktivit, abychom došli k&nbsp;tomu, že naši rodiče to sice s&nbsp;námi mysleli dobře, ale chtěli nás mít stále podle svých představ. Stále o&nbsp;nás chtěli rozhodovat. I když jsme byli dospělí. Chtěli rozhodovat i&nbsp;o&nbsp;tom, jak máme vychovávat své děti. Protože oni přece měli ten „nejlepší návod“.

Určitě nebyl nejlepší. A určitě se hodně snažili. A my jsme jim samozřejmě za jejich snažení vděční, protože nám předávali to nejlepší ze&nbsp;sebe. Předávali nám také to, co viděli u&nbsp;svých rodičů. A své rodiče museli poslouchat. Rodičům se nesmělo odmlouvat, vzdorovat. K&nbsp;rodičům bylo třeba se chovat s&nbsp;úctou.

Ano, ano, s&nbsp;úctou. Souhlasím, ale tato rovnice by měla fungovat oboustranně.

<blockquote>
Vzájemná úcta – tedy úcta k&nbsp;sobě navzájem.
</blockquote>

Možná vám to zní příliš nadneseně, příliš silně. Možná výstižnější než úcta, je v&nbsp;dnešní době respekt.

<ul>
	<li>Respektujete své děti? Nebo jim určujete, co je pro ně správné a co ne?</li>
	<li>Určujete jim, co musí dělat a co nesmí?</li>
	<li>Necháváte jim prostor nebo je příliš svazujete?</li>
	<li>Připouštíte, že vaše děti by mohly mít na některé záležitosti jiný názor než vy? Že by něco mohli dělat jinak než vy?</li>
	<li>Připouštíte, že by vedle vás mohla vyrůst svobodná osobnost se svým názorem?</li>
</ul>

<h2>Osobnost – nebo „vaše hodné“ dítě?</h2>

Osobnost znamená, že si jde za svým. Dovolí si nesouhlasit, dovolí si mít jiný názor, dovolí si s&nbsp;vámi o&nbsp;svém názoru mluvit. Dovolí si vyslechnout i váš názor, ale rozhodne se podle sebe. Plní si svá přání, bez ohledu na to, co si přejete vy.

Hodné dítě znamená, že půjde za tím, co budete chtít vy. I když bude mít jiný názor než vy, raději se podřídí, aby vás nezklamalo.

Co se asi honí hlavou vašim známým, či rodičům, když si vaše dítě v&nbsp;jejich přítomnosti dovolí s&nbsp;vámi nesouhlasit? Když si dovolí říct, „proč bych to měl/a dělat“ nebo „mami, v&nbsp;tomto nemáš pravdu“?

To je nevychovaný spratek? Co si to dovoluje? Jak jste takové dítě vychovali?

<ul>
	<li>Záleží vám na tom, co si o vás a vašich dětech myslí druzí?</li>
	<li>Nebo je pro vás důležitější, aby vaše děti byly šťastné, svobodné?</li>
</ul>

<blockquote>
Chcete mít „hodné“ děti? 
Nebo vedle sebe snesete osobnosti?
</blockquote>

Vychováváte hodné děti nebo spratky?

Všichni toužíme být lepší v oblastech, které jsou pro nás důležité. Nezáleží na tom, jestli se jedná o finanční bohatství, kariéru, vztahy nebo kreativní činnost. Když se rozhlédnete kolem, kdo ale zná nějaký zaručený způsob neustálého zlepšování a dosahování svých cílů? Selský rozum vám napoví: vrcholoví sportovci.

Když se podívám na trénink sportovců s odstupem, je už na první pohled jasné, že jejich úspěch stojí na dvou věcech. Prozradím vám je, ale nebude se vám to líbit. Většině lidí se totiž nelíbí.

<ol>
	<li>Pravidelně trénují.</li>
	<li>Mají dlouhodobě najatého kouče.</li>
</ol>

Obě dvě věci jsou pracné a stojí peníze. Ale mám také dobrou zprávu: Může to být zábava.

Vždy mě ale zajímalo, co se děje pod pokličkou procesu zlepšování vrcholových sportovců. Vybral jsem z literatury a ze svých zkušeností několik osvědčených postupů. Nemusíte být vrcholovým sportovcem, abyste mohli následující tipy využít.

<h2>Nenechte si namluvit, že nemáte talent</h2>

Možná si to o sobě myslíte i vy sami, že jste nedostali do vínku potřebné množství čehokoliv. Nejste dost chytří, draví, vtipní, rychlí, cokoliv. Poslední výzkumy ale ukazují, že některé naše dovednosti se neprojeví (neaktivují), dokud se nepotkáme s dostatečně velkou a náročnou výzvou.

Jak je tomu tedy ve vašem životě? Vyhýbáte se náročným úkolům a výzvám, anebo jste manažerem svého osobního růstu a plánujete pravidelné setkávání s přiměřenými výzvami?

Z výzkumu sportovců se dovídáme, že vedle talentu existuje další klíčový faktor, kterému se říká „trénovatelnost“. Jistě byste ho měli brát v úvahu a nepodceňovat. Je totiž možné, že nemáte vysokou míru vrozeného talentu, zato ale máte vysokou míru trénovatelnosti.

Projevuje se to tak, že někteří budoucí úspěšní sportovci začínají jako podprůměrní, ale zlepšují se ve svých výkonech rychleji tréninkem. Na začátku nic nemají a nakonec překonají lidi s přirozeným talentem.

<h3>Jaké z toho plyne ponaučení?</h3>

<ul>
	<li>Místo skuhrání, že nemáte talent, zaměřujte svou energii jinam.</li>
	<li>Vydržte a trénujte. Můžete se dostat mezi špičku.</li>
</ul>

<h2>Posedlost mistrovstvím</h2>

Co dalšího mají společného lidé, kteří dosahují výjimečných výsledků? Ukazuje se, že je to neukojitelná touha (až posedlost) zlepšovat se v některé oblasti.

Obvykle máme pocit, že géniové jsou zázračné děti. Nemají ale žádný „supermozek“, jak by se mohlo zdát navenek, a ve skutečnosti jsou mezi sebou navzájem dost odlišní. Velkou částí úspěchu výjimečných lidí je, že neúnavně překonávají sebe sama. Nacházejí v tom zalíbení a jdou za svou vášní.

Mimochodem, věci, které vás vášnivě zajímají, jsou tou nejlepší možností, kde začít s osobním rozvojem.

<blockquote>
Neřiďte se návody. Učte se jako děti.
</blockquote>

V dětství jsme neměli přesný postup, jak začít mluvit nebo chodit, a přesto jsme se to naučili. A to jde o jedny z nejkomplexnějších dovedností, které na světě existují.

Tento „dětský” proces osobního rozvoje se nazývá implicitní učení. Možná vás to překvapí, ale není jenom pro děcka. I když jsme na něj zapomněli, je možné ho nastartovat. Je to jeden ze základních principů, který my, kouči Inner Game, používáme.

Obvykle se totiž soustřeďujeme na vykonávaní specifických kroků a nedopřejeme si čas „šmátrat okolo“ a dělat chyby tak, jako když jsme byli dětmi. Myslíme si, že na to nemáme čas, nebo že si chyby nesmíme dovolit. Jenže učení se zkušeností je velice efektivní a výhodné, není to pouze domněnka.

Výzkumy na mladých chirurzích tuto myšlenku potvrzují. Lékaři, kteří dostali hned na začátku přesné instrukce k operaci, byli zpočátku lepší, ale velice rychle je překonali ti, kteří na začátku dostali jenom implicitní instrukce. Druhá skupina byla po čase v provádění chirurgických zákroků rychlejší a přesnější.

<h2>Co je teď a tady nejdůležitější?</h2>

Tuto otázku byste si měli klást, když se snažíte zlepšovat.

Četl jsem jeden zajímavý příběh o testu, kdy se vrcholné softbalové nadhazovačky postavily proti špičkovým baseballovým odpalovačům. Ti nakonec v tomto zápase neodpálili ani jeden míček!

Jak je to možné? Klasické doporučení, „sleduj míček,“ je totiž velmi zavádějící. Je vlastně nemožné ho splnit, protože míček letí příliš rychle. Odpal není závislý na reakčním čase. Ve skutečnosti je trefení míčku závislé na čtení jemných signálů těla nadhazovače předtím, než hodí míček.

Ale baseballisti neznají pohyby softbalistů, a proto muži nic neodpálili a prohráli.

Pokud tedy nevíte, co je nejdůležitější částí toho, co se máte naučit, tak jste jako ti pálkaři. Nevíte, na co se zaměřit, co máte číst. Zaměřujete se na všechno a na nic. Možná se zaměřujete na nějakou naprosto špatnou věc. Lidé to tak oběcně dělají.

Podrobněji využívá tento způsob učení v osobním růstu koučování stylem Inner Game. Mimochodem Tim Ferris, autor knihy Čtyřhodinový pracovní týden, na tom postavil svou metodu učení 20/80, kdy zkoumá činnost, kterou se chce naučit, učiní dekonstrukci na jednotlivé prvky a pak se učí jenom s pomocí takových prvků, které slouží k co nejlepšímu zdokonalení dané dovednosti.

<h2>Buďte osinou v zadku</h2>

Pokud chcete jít na osobní růst chytře, zajistěte si pomoc. Ať už se snažíte zlepšit v čemkoliv, tou nejlepší volbou je kouč. Jak ale ze svého kouče dostat co nejvíc? Možná vás to překvapí…

<blockquote>
Groningenská studie porovnávala fungování děti ve třídě a sportech celých 15 let. Co měli jedničkáři a šikovní sportovci společné? Dělali víc než jen to, co se jim řeklo. Neustále kladli doplňující otázky, „vraceli údery,” opláceli koučům stejnou mincí, hecovali se navzájem, zpochybňovali. Chtěli víc tréninku nebo si sami určili, v čem mají nedostatky, a to potom chtěli trénovat.
</blockquote>

Pokud se ptáte, projevujete tím svůj zájem o příslušnou oblast, nasazujete se. Jak to uplatnit?

<h2>Nalezněte optimální tlak</h2>

Poznej sebe sama, své reálné limity a možnosti. Děti z Groningenské studie přesně věděly, na co mají a na co ještě ne. To jim umožnilo trénovat v optimální zátěži, přijímat přiměřené výzvy, aby se zlepšovaly. Netlačily na sebe víc, než bylo nutné.

Vlastností číslo jedna podle Groningenské studie je tedy sebereflexe. Tu měly všechny děti.

Ptali se sami sebe například následovně:

<ul>
	<li>Co jsem udělal a jak to fungovalo?</li>
	<li>Bylo to lehké nebo těžké?</li>
	<li>Posílilo mě to?</li>
	<li>Zlepšilo se něco?</li>
</ul>

Lidé si myslí, že to je jednoduché a že si také takové otázky kladou, ale většinou to tak není. A tady na scénu obvykle přichází kouč. Co by teď řekl?

Dost čtení. Nyní je čas jít do akce!

<h2>Pět bodů k uplatnění</h2>

<ol>
	<li><a href="https://tools.yeahcoach.com/cs/vize/" target="_blank">Jděte za svou vášní</a>.</li>
	<li><a href="https://tools.yeahcoach.com/cs/denni-aktivity/" target="_blank">Pravidelně trénujte.</a></li>
	<li><a href="https://tools.yeahcoach.com/cs/cile/" target="_blank">Správně si stanovte výzvy.</a></li>
	<li>Zaměřte pozornost na to, co děláte.</li>
	<li>Prohlubujte sebereflexi.</li>
</ol>

5 vědecky potvrzených klíčů k úspěchu

Keď sa povie bojovník, môže to evokovať účasť na nejakom boji, ale nemám na mysli túto rolu bojovníka. Chcem napísať o bojovníkoch, ktorí sa rozhodli byť silnými tým, že sú sami sebou. Pokojne zlyhajú pri pokuse dosiahnuť veľké veci, než by víťazili v priemernosti – veď sa aspoň o niečo pokúsili! Každý pokus prekonávať samých seba sa im ráta, pretože vedia, že samotná snaha a túžba dokážu veľa zmeniť.

<h2>Vypozorovala som, že pre bojovníka sú charakteristické tri postoje:</h2>

&nbsp;

<ol>
	<li>BOJOVNÍKOVO KRÉDO = zobrať život do vlastných rúk</li>
</ol>

Múdry bojovník k tomu pridá pokoru a zbiera priebežne sily na každodenné výzvy. Nemusí prejaviť žiadnu mieru agresivity alebo útoku. Stačí mu byť konfrontovaný s rôznymi záťažovými situáciami a krízami vo vzťahu k rodine, práci, zdraviu, financiám, vzdelávaniu, budúcnosti…

Už len z etických dôvodov sa mu stane, že sa musí postaviť voči ostatným. Urobí to, aj keď tým ľudí popudí, alebo príde o priazeň. Obhájiť svoje hodnoty je pre neho otázkou cti a rešpektu voči sebe.

&nbsp;

<ol start="2">
	<li>ROZUMNÝ BOJOVNÍK = nemá potrebu začínať boj</li>
</ol>

Nepotrebuje použiť nijakú stratégiu, ktorou by išiel proti niekomu. Ide o jeho postoj, ktorým vyjadruje silný, aktívny a zodpovedný prístup k životu. Niektoré veci dokáže odrieknuť a povedať rázne nie. Vie, že tak udrží svoju psychiku v pohode a vo vyrovnanosti, aj navzdory bolesti alebo strate. Dokáže rozlíšiť, čo je zmysluplné a čo zavádzajúca ilúzia. Neklame samého seba, ani iných, koná férovo a čestne.

&nbsp;

<ol start="3">
	<li>Trénuje každý deň = cení si nezdolnosť</li>
</ol>

Prechádza aj cez netrpezlivosť, frustráciu, nudu a rôzne habaďúry kritickej mysle. Bojovník stojí vzpriamene a koná, pretože práve je treba niečo urobiť.

Nezapodieva sa tým, že by z vecí robil melodrámu alebo dilemu. Hľadá možnosti a príležitosti, neskrýva sa, ani neuteká pred problémami, zisťuje, čo je potrebné na posunutie sa z miesta. Jeho sila pramení z duševného tréningu. Uvedomuje si, že v každom okamihu života existuje možnosť použiť niektorú z duševných schopností alebo ju rozvíjať. Berie to ako povinnosť voči sebe, neprestať na sebe pracovať.

&nbsp;

Pravého bojovníka spoznáme ľahko, nie je pre neho podstatné víťazstvo a netrápi sa pre prehru. Za najdôležitejšie považuje, že vždy bojuje za to, o čom si myslí, že je to správne a nikomu to neublíži.

Vďaka za svet plný skvelých bojovníkov.

Zrodiť lepšiu verziu samého seba

V listopadu 2018 se konala další akce <a href="https://mag.yeahcoach.com/cs/yc-akce-v-praze-17112018-boj-za-svobodu-mysleni-spikri-yc-inspiration-odhaleni-BPTZXQB/" target="_blank">Inspiration YeahCoach</a>&nbsp;s názvem Svoboda myšlení, kterou obohatila svou přednáškou MUDr. Jarmila Klímová.

Tentokrát svým&nbsp;hledáčkem&nbsp;geniálního myšlení zasáhla téma spirituality. Její přednáška se však překvapivě vydala neznámou cestou, ve které se spojilo zdánlivě nespojitelné, což&nbsp;ale pro Jarmilu není nic výjimečného. Tato žena umí zaměřit pozornost na různá témata, svléknout je donaha a odhalit jejich pravou podstatu.&nbsp;

Děkujeme Jarmile za skvělé zamyšlení a těšíme se na další spolupráci, protože těsně&nbsp;za dveřmi je již Akademie Thovta, která brzy změní život milionům lidí. V této akademii se totiž donaha svlékneme všichni a také svlékneme všechno.&nbsp;

&nbsp;

TOGETHER STRONGER FOREVER

&nbsp;

MUDr Jarmila Klímová překvapila svým tématem diváky | YC inspiration | YC Inspiration Svoboda myšlení

Odpověď si uvedeme v pouhých dvou kategoriích, přičemž v každé z nich budou jen tři body.

Nejprve se podívejme na dvě základní kategorie, které nás vedou k tomu, že něco chceme dělat – nebo to dělat nechceme:

<ol>
	<li>Přímá motivace.</li>
	<li>Nepřímá motivace.</li>
</ol>

Následně si obě tyto kategorie rozebereme ve třech bodech.

<h2>1. Přímá motivace</h2>

<h3>1.1 Přímo nás motivuje: Hra</h3>

Hra je jedním z nejmocnějších činitelů přímé motivace. Všichni si totiž rádi hrajeme. U dětí to nemusíme ani vysvětlovat. Ale uveďme si pár příkladů z oblasti dospělých.

<ul>
	<li>Jste vegetarián, protože milujete zeleninu. Proto také máte vegetariánskou restauraci. Příprava vegetariánských pokrmů je pro vás příjemnou hrou.</li>
	<li>Rádi malujete, kreslíte, navrhujete. Pokud pracujete v oblasti grafiky, designu atd., je vaše práce pro vás patrně zároveň hrou. Je pro vás skvělou přímou motivací.</li>
	<li>Jste přirozený vůdce. Od malička jste vedl partu, měl jste hlavní slovo ve třídě. Vedení druhých lidí zvládáte hravě a oni to od vás tak berou.</li>
	<li>Rádi vymýšlíte systém, postupy, programy. Pokud jste návrhář, designér či programátor, je vaše práce pro vás opět patrně zároveň hrou.</li>
</ul>

Touha „hrát si“ nás vede k tomu, že máme různé koníčky. Hru si můžeme nalézt v nejrůznějších činnostech. Držíte-li dietu, může pro vás být třeba nádhernou hrou, když hledáte recepty na zajímavé dietní pokrmy. Ke hře patří zvídavost, chuť experimentovat, učit se a přizpůsobovat se. Hrát si chceme všichni, zcela instinktivně.

Proto se nejlépe učí ti, které učení baví. Prostě učení považují za hru!

Proto se nejrychleji a nejlépe určitou činnost naučí ti, které taková činnost baví.

<blockquote>
„Je-li pro vás vaše práce z větší či alespoň menší části hrou, máte velkou výhodu!"
</blockquote>

POZOR: Nezaměňujme hru při práci za hraní stolního tenisu ve firemní společenské místnosti!

<h3>1.2 Přímo nás motivuje: Účel, výsledek</h3>

V tomto případě vykonáváte určitou činnost proto, že si ceníte výsledku takové činnosti (ale nemusíte si nutně užívat samotnou tuto činnost). Jde vám tedy o výsledek, záměr, <a href="https://www.yeahcoach.com/cs/nastroje-uspechu/kompas-cile-go-tos.htm" target="_blank">cíl</a>, účel, účelnost.

<ul>
	<li>Motivací zdravotní sestry je v tomto případě <a href="https://www.yeahcoach.com/cs/sila-komunity/prehled-ov-poc.htm" target="_blank">pomáhat</a> pacientům k uzdravení.</li>
	<li>Přihlásili jste se na fakultu kulturních studií, protože věříte, že vaše znalosti pomohou ostatním.</li>
	<li>Dietní jídla si připravujete především proto, že si ceníte svého zdraví.</li>
</ul>

<blockquote>
„Do vaší práce vás žene zaměření na výsledek. Vaše práce bude mít někde kladný dopad. A to je pro vás důležité."
</blockquote>

Pokud svou práci děláte především proto, že vám jde o výsledek, jste k ní motivováni velmi silně – ale většinou méně, než když svou práci berete zároveň jako hru.

<h3>1.3 Přímo nás motivuje: Potenciál</h3>

Máte-li při své práci především na mysli její potenciál (tedy nikoli přímý dopad své práce), děláte ji proto, že časem povede k něčemu, co považujete za důležité.

<ul>
	<li>Určitou dietu v takovém případě držíte například proto, abyste zhubli do nějakých šatů nebo abyste měli větší výkonnost v určitém sportu.</li>
	<li>Pokud vedení vaší firmy mluví o tom, že po splnění určitých kroků přijdou ve vaší firmě lepší časy, snaží se používat právě sílu potenciálu.</li>
</ul>

Takže tři přímé činitele motivace jsou:

<ol>
	<li>Hra.</li>
	<li>Účel, výsledek.</li>
	<li>Potenciál.</li>
</ol>

Tyto činitele jsou přímé, protože jsou přímo spojeny s danou činností či prací. Proto také vedou k nejvyšší pracovní výkonnosti.

<blockquote>
„Pokud tedy děláte svou práci, protože v ní vidíte hru, účelnost a potenciál, určitě svou práci děláte velmi rádi."
</blockquote>

Pokud vaše firma buduje firemní kulturu tak, že lidé zde ve své práci vidí hru, účelnost a potenciál, taková firma si tím od svých pracovníků dlouhodobě zajišťuje velmi vysoké pracovní nasazení.

<h2>2. Nepřímá motivace</h2>

Zde jsou lidé k práci motivováni něčím, co přímo nesouvisí s danou prací. Tím se pracovní nasazení ovšem snižuje.

<h3>2.1 Nepřímo nás motivuje: Emoční tlak</h3>

V případě emočního tlaku jste k práci vedeni svými pocity obav, viny, zahanbení atd. Kde se tyto emoce berou? Tyto emoce souvisí:

<ul>
	<li>S vaším <a href="https://www.yeahcoach.com/cs/nastroje-uspechu/kompas-kdo-jsem-pe-tos.htm" target="_blank">náhledem na sebe sama.</a></li>
	<li>S tím, jak vás posuzují druzí.</li>
	<li>S tím, do jaké míry se s takovým posuzováním ztotožňujete.</li>
</ul>

K práci tedy nejste motivováni přímo samotnou prací. Jak taková motivace pak v praxi vypadá?

<ul>
	<li>Cvičíte na klavír, abyste nezklamali rodiče.</li>
	<li>Ve své práci setrváváte, protože vám dává určité postavení nebo prestiž.</li>
	<li>Držíte dietu, protože se stydíte za svůj vzhled.</li>
</ul>

Není si třeba zdůrazňovat následující skutečnost:

<blockquote>
„Práce vykonávaná na základě emočního tlaku bude vždy výrazně slabší, než pokud považujete svou práci za hru."
</blockquote>

<h3>2.2 Nepřímo nás motivuje: Ekonomický tlak</h3>

V případě ekonomického tlaku jste k práci vedeni prostě proto, že potřebujete peníze nebo určitou odměnu nebo se případně chcete vyhnout určitému postihu. Taková motivace vlastně s vaší prací nijak nesouvisí. V takovém případě je vaším cílem:

<ul>
	<li>V práci se nějak udržet.</li>
	<li>Dostat se na vyšší platovou pozici.</li>
	<li>Vyhnout se kritice ze strany svého nadřízeného.</li>
	<li>Vyhnout se vyhození z práce.</li>
</ul>

Motivace v podobě ekonomického tlaku se vyskytuje i mimo zaměstnání. Na základě tohoto tlaku jednáte, pokud se cítíte být k něčemu přinuceni. V takovém případě se jedná o psychoekonomický tlak.

U ekonomického tlaku se ale nejedná pouze o množství peněz. V takovém případě by totiž museli být pod tímto tlakem nejvíce lidé s nejmenším platem. Kupodivu to tak není. Výše příjmu a ekonomický tlak spolu nutně nemusí nijak souviset. V nevyhovující práci totiž kvůli ekonomickému tlaku zůstávají i lidé ve všech příjmových skupinách.

Je tedy důležité si uvědomit:

<blockquote>
„Člověk nepodléhá ekonomickému tlaku jen kvůli penězům."
</blockquote>

Za určitých okolností jsou peníze rozhodující, v jiných situacích to tak není. Ekonomickému tlaku jsme podlehli, pokud jsme k práci motivováni vidinou odměny nebo hrozbou postihu.

<h3>2.3 Nepřímo nás motivuje: Setrvačnost</h3>

Nejhorší je, pokud svou práci děláte jen ze setrvačnosti. Vůči takové práci jste apatičtí, neteční. U takové práce prostě žádnou motivaci nemáte.

Nedokážete říci, proč ji děláte. Děláte ji, protože jste ji dělali včera. A včera jste ji dělali, protože jste ji dělali minulý týden.

<blockquote>
„Práce vykonávaná ze setrvačnosti vede k té nejhorší možné pracovní výkonnosti. 
A také vede k nejnižšímu možnému pocitu uspokojení z vykonané práce."
</blockquote>

<h2>Co s tím?</h2>

Podívejme se napřed na jednoduchý souhrn toho, co jsme si právě ukázali.

1. Přímá motivace:

<ol>
	<li>Hra.</li>
	<li>Účel, výsledek.</li>
	<li>Potenciál.</li>
</ol>

2. Nepřímá motivace:

<ol>
	<li>Emoční tlak.</li>
	<li>Ekonomický či psychoekonomický tlak.</li>
	<li>Setrvačnost.</li>
</ol>

Nyní s ohledem na tyto body uvažujte například o následujících otázkách:

<ul>
	<li>Jaká je moje práce? – Co mě k ní motivuje?</li>
	<li>V jakém vztahu žiji? – Co mě k němu motivuje?</li>
	<li>Na co se chtějí v životě zaměřovat naše děti? – Co je motivuje?</li>
	<li>Proč dělám to, co dělám? – Co mě k tomu motivuje?</li>
</ul>

Jedná se jen o několik jednoduchých bodů. Ale určitě pro ně najdete dlouhodobé uplatnění v celé řadě dalších oblastí svého života.

<blockquote>
"Dejte si za cíl pohybovat se ve svém životě stále více v oblasti přímé motivace. 
Dejte si za cíl žít stále více v oblasti, kde jste ke své činnosti motivováni přímo."
</blockquote>

Všímejte si, kam vás to bude postupně posouvat.

Mnoho úspěchů!

&nbsp;

Doporučujeme ti přidat si do <a href="https://www.yeahcoach.com/cs/nastroje-uspechu/kompas-cile-go-tos.htm" target="_blank">Nástrojů úspěchu cíle</a>, které autor zmiňuje výše. Pomůže ti to ke spokojenosti nejen v pracovním životě.

&nbsp;

Proč vlastně pracujete?

Kompas je dobrý na to, že vás vede v momentech zmatků a zamlženého myšlení, což často postihuje každého člověka. Myšlenkový kompas je pro člověka stejně důležitý jako jsou důležité navigační přístroje pro ponorku.&nbsp;Když máš sepsané Kdo jsi, co chceš&nbsp;a proč tochceš (afirmace, vize, cíle), jsi nezastavitelný.&nbsp;

&nbsp;

Základy úspěchu - Kompas

I say, "That's a nice spring break! I am on vacation, but both children are&nbsp;sick so we are stuck in Prague! And we could have gone to the mountains! "

I wake up in the morning. It will be boring! I look out of the window. Oh no! It´s white! beautiful soft snow. That's beautiful! Winter came to visit&nbsp;us!&nbsp;Everything is covered with&nbsp;thick white snow. I do not want to turn on my radio or television. This peaceful winter atmosphere completely swallowed me. I felt the white silence - and something magical just started to happen.

I sit quietly and feel an unexpected silence. As if the time stopped. I'm learning to listen to the silence. It's not boring, it's beautiful! I do not need thoughts. What for? They have gone away. And I do not call them back. Just you, silence, be with me! Perhaps right now I'm experiencing "here and now". I do not want to leave the silence. There is everything in it. Calmness, brightness, comfort. relaxation, safety.

And inside, somewhere in me, suddenly I can hear&nbsp;a beautiful wise voice:

<blockquote>
What kinda stories are you people living? You make them up yourself - and then they become&nbsp;so difficult to solve! Do not take your life so seriously! Enjoy it! You create&nbsp;it yourself!
</blockquote>

The grinning gaze of my life touched me. Did an&nbsp;angel whisper to me? God? Was it my Higher Self? I do not know. But I know it's amazing to listen to the silence. Tune in to the "frequency" of silence, from where comes what I need to hear. It's more exciting than all the detectives on TV, more fun than all the series.

Learn to listen to the silence! Miracles of your life are happening in that silence. There you can ask silently about anything - and you get the answer. In the silence you learn the most about yourself. And you can experience unrepeatable moments. Try it!