Na druhou stranu, ale právě takovéto věci se hluboce dotýkají spousty lidí. A to, co se naučí jeden, se pak může naučit i druhý, pokud si to ten první nenechá pro sebe.

Proto věřím, že se odhodlám a tuto svou stránku vám poskytnu k&nbsp;nahlédnutí. Mě leden 2018 začal učit mnohem rychleji, než měsíce a roky předtím. Ale začnu od doby, kdy začaly vycházet najevo takové ty&nbsp;sajrajty, co si schováváte pod koberec&nbsp;a myslíte si, že když nejsou vidět, tak nejdou cítit a vlastně neexistují.

Manželství… hmmm. Můj muž na začátku našeho vztahu prohlásil, že&nbsp;on se nikdy ženit nebude. Nechápal instituci manželství. Manželství jeho rodičů ztroskotalo v&nbsp;jeho docela citlivém věku, a tak se zařadil do fronty těch, kteří si myslí, že když se neožení, tak se&nbsp;vyhnou všem strastem, které páry prožívají právě v&nbsp;onom manželství. Mě to tehdy iritovalo, ale milovala jsem ho. Náš vztah měl hodně pevné základy, protože na začátku jsme si ho museli doslova vybojovat. Ke všemu byl skoro rok na dálku. Proto jsem věděla, že i názory se mohou změnit a netřeba to nějak moc dramatizovat.

Tehdy jsem se mu snažila předat to, co znamená manželství pro mě. Že ten „papír“, jak to tehdy nazval, pro mě není jen papír. Ale znamená to, že my dva prostě patříme k&nbsp;sobě, a to i před světem. Že tím dáváme najevo, že&nbsp;jsme propojení něčím víc, něčím hlubším&nbsp;a že si zasloužíme, aby tak k nám přistupoval i svět kolem nás. Pak také nějaké ty byrokratické věci, které už dnes nejsou až tak důležité. Podstatný pro mě byl duchovní význam. A to trvá. Jenže když jsem byla v&nbsp;posledních letech na svatbách, poslouchala snoubence dávat si sliby, ať už v&nbsp;kostele nebo někde venku,&nbsp;bylo mi jich líto. Viděla jsem, jak nemají páru, do čeho to vlastně lezou, k&nbsp;čemu se to zavazují.

Pak mi došlo, že je to moje - že mi je líto mě. Já jim na jednu stranu závidím tu slávu, tu jiskřící láskyplnou energii a na druhé straně jsem za sebou měla už několik těch&nbsp;bolestných zkušeností, které manželství umí rozdat. A proto i ty sliby, které se vehementně slibují, mi přijdou zcestné. Naše cesta v&nbsp;manželství loni došla až tak daleko, že jsme&nbsp;naše manželství na čas ukončili. Ne rozvodem, rozchodem, hádkami a vším, co k&nbsp;tomu „normálně“ patří. Ale rituálem.

Zjistila jsem, že slib, který jsem musela dát v&nbsp;kostele a který už tehdy ve mně vyvolával smíšené pocity, je fakt totálně vedle.&nbsp;Je to slib nesvobody. Slib, který člověk snad ani nemůže dodržet, vzhledem k&nbsp;tomu, jak jsme nastavení. Nevěsta před kostelem dostane bič a ženich chomout s&nbsp;koulí na noze… Jak výstižné. My nic takového nedostali, ale&nbsp;přesto jsme se oba navlékli do chomoutů a oba jsme měli biče v&nbsp;ruce a s&nbsp;koulemi na nohou jsme vyšli do světa. Jen díky tomuto slibu… Ale zpět k&nbsp;tomu začátku našeho konce.

Celkově bych mohla náš vztah nazvat jako harmonický a doplňující se. Můj muž je velmi citlivý a komunikační, takže když už někde něco vyjuklo, tak jsme to vyřešili. Sem tam proběhla i nějaká ta hádka, ale jak se říká „bouřka, která pročistila vzduch“. Jenže ty těžké věci se často opravdu schovávají a&nbsp;přichází velmi potichu a nenápadně. Vkrádají se do vztahu tak, že si toho v&nbsp;každodenním koloběhu a ve stínu těch “big” problémů ani nevšimnete. Něco, co sice třeba i víte, že to tu je, ale nevěnujete tomu důležitost a tím pádem ani pozornost. A úplně nejlepší je, když se nějaký ten velký problém, který řešíte dlouhodobě, neustále dokola, smíchá dohromady s&nbsp;tímto nenápadným nic, ze kterého se najednou vyvalí pěkně velká obluda.

Necelých deset let zápolíme s&nbsp;manželovou nemocí. Psychiatrická diagnóza.&nbsp;To je ten obrovský balvan, který nás zalehl. Ten, zpod kterého se snažíme oba dostat. Ale představte si, když zápolíte tak dlouhou dobu, snažíte se, hledáte cesty, silou či silou vůle, tak se zároveň učíte a posilňujete (pokud tomu tedy nepropadnete). Jeho ataky nás vždycky dostaly na dno. Nemohu ani říct „srazily nás na kolena“, protože to opravdu bylo „hubou na dno“ a nahoru ještě kopec sraček. 4 pobyty v&nbsp;nemocnici, 6 atak. Pokaždé to bylo jiné a pokaždé to bylo bolestivě stejné. Kdo nezažil, nepochopí, a proto se tu nebudu věnovat vysvětlování toho všeho, co to obnáší. Jen řeknu, že každá ataka mě osobně naučila něco nového.

Ta předposlední vytáhla na světlo tu druhou část, tu skrytou, tu tiše se plížící mezi nás. Vytáhla na světlo boží to, jak můj muž opravdu nepochopil status manželství. Jak je velkým zádrhelem jeho pohupující se nepevná půda pod nohama a nepostavení se na vlastní nohy.&nbsp;Nedokázal stát za mnou, za námi, sám za sebou. A tím začal podřezávat větev pod naším vztahem. Pomalu, ale jistě.

Ukázala to jeho nemoc, jeho&nbsp;NE – moc. Neměl moc nad sebou a tím nedokázal převzít ani zodpovědnost a moc nad naším vztahem, a tak do něho nechal dost škaredě zasáhnout druhými zvenčí. A já, protože jsem vždy byla ta, která všechno držela, zachraňovala, jsem byla už do této role nacpaná i z&nbsp;jeho strany a chtěl po mě,&nbsp;abych opět byla superwoman, která situaci dá dohromady a zachrání nás oba… Jenže já už cítila, jak je to přemrštěné, ale stále jsem se nechtěla poddat, pustit to. A tak přišla na „pomoc“ naše stará známá – další ataka nemoci. A tentokrát mi ukázala,&nbsp;kam jsem se to vlastní vinou dostala. A naučila mě, jak to stopnout.

Já se postavila za svého muže a držela jsem ho.

Já sama jsem se snažila mít zodpovědnost za oba, za nás za všechny a dělat maximum. A&nbsp;já sama jsem díky tomu došla totálního vyčerpání ve vztahu. A s&nbsp;ohledem zpět, když vidím jednotlivé ataky, události kolem a ty posuny, vidím, že to ale bylo nutné. Zapadá to jako skládanka hezky do sebe. Pokaždé jsem přišla na něco nového, něco, co jsem u sebe nastavila-napravila-upravila a vylepšila. A ta poslední, ta tomu dala tu pomyslnou korunu.

Došlo mi, že už dál prostě nemůžu.&nbsp;Nedokážu dál stát za svým mužem&nbsp;a držet jeho, sebe, rodinu. Že to není moje místo. Ale byla jsem naštvaná na něho, že mě v&nbsp;tomto místě držel. Pak mi došlo, že&nbsp;je to MOJE volba. Došlo mi, že já mám svou volbu, kterou mohu změnit. A už to frčelo. Dokázala jsem říct NE i jemu. Přišlo moje velké, ale&nbsp;opravdu obrovské nasrání.&nbsp;Vztek mnou cloumal při každé myšlence na mého muže.

A tento vztek mi pomohl dát už rázně najevo, že moje&nbsp;hranice jsem si nechala překročit, ale už je znovu stavím a tentokrát nebudou překračovány. Došlo mi, že slib, kde svatosvatě přísahám, že&nbsp;NIKDY svého muže neopustím, že&nbsp;VŽDYCKY&nbsp;za každou cenu s&nbsp;ním budu a budu ho nadosmrti milovat,&nbsp;je oprátka, kterou jsem si dobrovolně nasadila na krk a ta se začala stahovat.

A došlo mi, že sama se sebou nežiju v&nbsp;pravdě. Že se často snažím „nezranit“ a tak raději neřeším, co by řešit bylo třeba.

Ve své zlosti jsem začala vracet manželovi veškeré požadavky, které na mě měl. Cítila jsem, že už nemám síly ani co by se za nehet vešlo,&nbsp;abych mohla našemu vztahu dávat. A cítila jsem, že on je ten, kdo za to může. Dostala jsem také ale čas, kdy byl on v&nbsp;nemocnici, na přemýšlení. V&nbsp;tomto čase mi došlo,&nbsp;že si za to můžu sama. Že jsem ho naučila, že já mám za nás zodpovědnost, že já jsem ta, kdo všechno drží.

Popsat ten scénář posledních několika měsíců by vyšlo na knihu, u které byste se možná začali nudit. Náš vztah prodělal obrovskou změnu. A tato změna se nestala lusknutím prstu, ale procesem. Tento proces se utvářel několik měsíců, vlastně by se dalo říct, že několik let.&nbsp;Jenže mě dostal do bodu, kdy jsem ke svému manželovi přestala cítit lásku. Zůstal tam respekt, zůstalo přátelství, úcta. Také dítě, hypotéka a klasické běžné každodenní povinnosti. Jeli jsme na setrvačnost.

Věděla jsem, že to dál nepůjde. Věděla jsem, že&nbsp;v&nbsp;takovém vztahu nemůžu dál. Zjistila jsem, že můj muž není jediný na světě. Ale zároveň jsem tušila, že přejít do dalšího vztahu, může znamenat to, že si nevyřešený problém vezmu hezky&nbsp;do ranečku sebou a budu ho řešit ve vztahu novém. Došlo mi, že se musíme znovu společně naučit i lásce.

Můj muž si uvědomil na základě mého smečování jeho požadavků okamžitě zpět na jeho stranu, že je něco jinak. Došlo mu poměrně rychle, že&nbsp;náš vztah nemusí končit smrtí. Jak se říká v&nbsp;tom krásném manželském slibu „až do smrti“ či „dokud nás smrt nerozdělí“. Že slibem se nedostává jistota, že to tak bude, a nemusí se proto prstem hnout. Můj vztek pomohl i jemu.

&nbsp;

Vše se změnilo.

Najednou byl donucený se rozhodnout, co chce dál a přijmout zodpovědnost sám za sebe. Když jsem mu na našem rituálu vracela snubní prstýnek, řekla jsem mu, že&nbsp;tímto naše dosavadní manželství ukončuji. Že ve vztahu, který byl takto nastavený, už nedokážu pokračovat a ani nechci. Že kruh (prstýnek) je pro mě&nbsp;symbolem spojení&nbsp;a cítím, že naše spojení přestalo existovat. Že se kruh otevřel, přestala v&nbsp;něm proudit energie.&nbsp;Slib jsem zrušila, spálila a hodila do říčky.

Už jsem neměla síly na neustálé&nbsp;dodávání řešení a držení nás obou. Jenže co teď?&nbsp;Přišlo období „čekání na zázrak“. Chtěla jsem nám dát šanci, ale zároveň jsem v&nbsp;sobě cítila zmatek, jestli to opravdu ještě má smysl. Jestli ještě někdy dokážu začít cítit lásku ke svému muži. Úcta, kamarádství a respekt je důležitá součást vztahu, ale nestačí to. Partnerská láska je v&nbsp;manželství zkrátka důležitá. Má svoje místo na tom kruhu a když tam není, kruh se přeruší. Síly ale nejsou a můj muž je kvůli jeho NE-moci, taky nemá.

Jak přežijeme dál?&nbsp;Pokračování&nbsp;najdete <a href="https://www.yeahcoach.com/cs/vzdelavani/zazvonil-zvonec-a-manzelstvi-je-konec-2-dil-eptvevzr-cs" target="_blank">v druhém díle.</a>

Zazvonil zvonec a manželství je konec - 1. díl

I decided to walk down the beach. I thought the walk would revitalize my body and my mind. So I went out. Walking barefoot on the beach I enjoyed the beauty of summer holidays.

It was sunny and almost windless. One could say it was just paradise on earth. It was just awesome.

From a distance I noticed a little girl who was about 6 years old. She was moving along the shore. She was constantly throwing something into the sea. She bent, picked up something and threw it again into the sea. And so over and over again. I was curious about what she was throwing. So I went closer to recognize the things.

After a while, I was close enough to see what the little girl was repeatedly throwing back into the sea. They were starfish that had been flooded out on the seashore. That's why I decided to help her. I called on her: "Hey, girl, it is pointless throwing the starfish back. Just a few of them will survive, so it does not really matter," I said and felt wise because I told her the truth and saved her from unnecessary work.

But the little girl reacted completely differently than I expected. In fact, she shocked me. She lifted another starfish over her head, and told me:&nbsp;"No, this starfish does care!" And chucked it up back into the sea. And then another one, more and more. I remained stumped watching how many other stars she was throwing back.

I realized she was right. Even if only one starfish survived, it was worth it. Everybody has a chance to live. When a car crash happens and it looks like the injured will not survive, we are still fighting for their lifes until the last heartbeat. And when the heart stops beating, we still keep trying. Like the little girl. Some starfish must survive! So it actually does matter!

With tears in my eyes and a little lesson from a small child, I joined the little girl and threw the starfish back into the sea. The more I threw them back, the better I felt. Inside I wished as many as posible of them to survive. And I believe that was what actually happened.

That evening I got a lesson I'll remember. That little girl made my day. It was actually one of the most beautiful days. I will never forget it. That little girl will stay in my heart and I will follow her forever.

After love, <a href="https://help.yeahcoach.com/en">helping others</a> is the most beautiful human state, which we can experience.

From that day onwards, in my <a href="https://tools.yeahcoach.com/en/tools-habit-index-weekly/">weekly activities</a>, I have one important task for each week: Help people, animals or nature, "and "give it back". Because it does matter! Because helping others heals and makes a fairy tale from our lives! And I do not know how about you, but I enjoy fairy tales.

&nbsp;

<blockquote>
"A moment of help is better than 10 days of regret."
</blockquote>

&nbsp;

Source: Unknown. I have just heard this story somewhere.

&nbsp;

<h2>Moral lesson:</h2>

<ul>
	<li>Hope dies last</li>
	<li>Do not decide for others and do not have false expectations</li>
	<li>Give something back and enjoy the happiness from <a href="https://help.yeahcoach.com/en/">helping</a></li>
	<li>These rules work also in business</li>
</ul>

<h2 style="text-align:center">&nbsp;</h2>

Story | A girl from the beach

Odpoledne tedy volám rodičům, co se děje. Udivená maminka tvrdila, že Jana určitě do školy odcházela a že tedy zítra ráno raději přijdou spolu. Klasický puberťák revoltující proti přáním rodičům, řekl jsem si po tomto rozhovoru a podvědomě se připravil na to, že tato studentka u nás asi nejspíš studovat nebude.

V pošmourném pátečním ránu jsem tedy čekal na návštěvu vzpurné otrávené puberťačky, která chce dělat něco úplně jiného, než chtějí její rodiče. Připravoval jsem se na rozhovor s matkou a na to, jak jí&nbsp;vysvětlit, že nemá cenu své dítě tlačit do něčeho, co nechce. K mému překvapení přišla pěkná smutná holka, nejistě se rozhlížející kolem sebe a na první pohled utrápená maminka. To nevypadá na pubertální revoltu, říkal jsem si v duchu a začal poslouchat jejich neuvěřitelný příběh.

Začalo to prý asi před třemi roky. Do té doby hravé a veselé dítě začalo občas propadat nevysvětlitelným náladám a tomu, co my dospělí označujeme jako deprese. Hormony a puberta, říkali si v té době. S postupujícím časem, když se to nelepšilo, začali hledat nějaké vysvětlení. A protože v té době začalo být moderní označovat únavovým syndromem vše, na co lékaři neuměli najít vysvětlení, dostala tuto diagnózu i Jana. Matka naštěstí rozumně odmítla prášky a začala hledat nějaké jiné řešení a alternativy. Nějak nedokázala přijmout vysvětlení, že 13leté dítě může trpět únavovým syndromem.

A tak postupným sledováním Janina chování přišli na neuvěřitelnou věc. Solární syndrom. Tedy správně antisolární syndrom. Jakmile nesvítilo sluníčko, bylo zamračeno nebo pršelo, Janin stav se vždy zhoršoval. Byla nemluvná, uzavřená do sebe, jako by se stále něčeho bála. Ztrácela kamarády, začala se stranit kolektivu, vrstevníků, utíkala se ke knížkám, mnohdy s dost depresivním obsahem. Na tohle tedy žádné prášky neseženete, to je o psychice a tady může pomoci jen nějaká změna, kterou vám ale těžko někdo poradí. Jana už byla v devítce a maminka uvěřila, že přechod na střední školu by mohl být tou vytouženou změnou. Po mnoha hledáních si nás Jana sama vybrala. Představa práce a výuky s počítačem, bez nutnosti neustálé ústní komunikace s okolím, se spolužáky nebo učiteli. To ji zaujalo, a proto si nás vybrala.

Školní rok však pro ni začal nešťastně. Konec srpna a začátek září stále pršelo, a tak bylo jasné, jak její odhodlání chodit do školy dopadlo. Když mi říkala, jak ve středu stála na schodech před vstupem do školy a utekla strachy domů, protože měla pocit, že jakmile vstoupí do dveří, začne se dusit, měl jsem co dělat, abych nedal najevo nedůvěru k tomuto vyprávění. Ale pak jsem si vzpomněl, jak moje žena po druhém porodu začala trpět panickým strachem z malých uzavřených prostor a tunelů, i když jsme před tím v pohodě prolézali společně jeskyně a podzemní štoly. A uvěřil jsem.

A tak jsme společně domluvili pravidla docházky do školy. Jana se nebude schovávat před maminkou a otevřeně přizná, jak na tom ráno je. A když to bude špatné, hned zavolají do školy. Zapojili jsme ji do ICQ skupiny spolužáků (facebook se tehdy teprve rodil), aby s nimi byla v kontaktu a věděla, co bylo ve škole, když tam nebude moci přijít. A hlavně jsme se domluvili, že s námi pojede na sportovní kurz na konci září. Do poslední chvíle jsem se bál, že nepřijede. Ale přijela a tam se to stalo!

Byla zakřiknutá, stranila se ostatních, bylo vidět, jak moc bojuje sama se sebou a svou nemocí. Druhý den jsme měli výcvik v lanovém centru. Týmová spolupráce, překonávání sebe sama a další aktivity, které v lanových centrech děláme. Vrcholem programu je skok odvahy. Vylezete na deset metrů vysokou věž a z ní skočíte na hrazdu, která je před vámi ve vzduchu. I největším frajerům zatrnulo a první se po sedmi metrech výšlapu na věž vrátil zpátky docela pobledlý a bez svých obvyklých vtípků. I přes svítící sluníčko bylo znát, jak se ochlazuje a jak strach začíná všechny ovládat. Nikoho jsme nepřemlouvali, tohle si prostě každý musí přebrat sám v sobě.

Uviděl jsem ji někde na čtvrtém metru věže. JANA! Nikomu nic neřekla, prostě se sebrala a začala šplhat nahoru. Všichni jsme se s údivem, v naprostém tichu, dívali, jak stojí na vrcholu věže a chystá se ke skoku.

SKOČILA! Chytla se hrazdy, něco zakřičela a s pomalým houpáním se začala spouštět zpátky na zem. Spolužáci doslova vybuchli nadšením a po přistání jí obklopili jak největší VIP hvězdu. Tu jiskru v očích, když pak ke mně přišla, vidím do dneška. VÍTĚZSTVÍ! Nad sebou, nad nepřízní osudu, nad něčím, co ji uvnitř deptalo a co dnes poprvé přemohla. Jako bych před sebou viděl úplně jinou Janu. Rozesmátou, rozkvetlou jak růže.

Ten skok pak zvládlo i mnoho dalších. Ale Jana byla první, která vykročila, přes všechny své strachy a hendikepy, do neznáma.

Mnohokráte jsem si pak s Janou povídal. O tom, jak zvládá svůj syndrom, jak se s ním učí žít a překonávat ho. A vždy se vracela k tomu okamžiku nahoře na věži, kdy se rozhodovala ke svému životnímu skoku.

Ten skok se pro ni stal symbolem. Symbolem toho, že když máš vůli a odvahu, tak se dá všechno překonat. Na Janu a její příběh proto nikdy nezapomenu.

<hr />
Pokud bojuješ s nějakou nemocí nebo postižením, jako hrdinka tohoto článku, neboj se o tom mluvit a&nbsp;<a href="https://www.yeahcoach.com/cs/prima-pomoc" target="_blank">požádat o pomoc</a>.&nbsp;

&nbsp;

Zažij to, aneb příběh Jany

At the first possibility, probably everyone will say yes. We tend to react immediately and automatically, without thinking and unconsciously to everything that happens in our lives.

But what about the second option? I think there are people who have never heard of this possibility, then there are those who have heard of it, but they think it is stupid, others say it is probably true, but they do not practice it and then there are a fraction of those who practice it successfully.

We probably shouldn’t be surprised. We have been brought up like this since we were little from the leadership of school.

<blockquote>
Listen to the word, do not have your own thoughts, do not question what the authority will say, react as quickly as possible and take a clear stand: Either this or that.
</blockquote>

It is a so-called linear conception of the world - the Newtonian-Cartesian conception, which is still taught in schools as the only possible one. It is a world of cause and effect. A world that we can perceive with our senses. One where matter is separated (science is exploring here) and the doctrine of "bizarre" energies (science has left this for religion and spirituality). It means that we must first have tangible evidence in our lives, and only then can we act, think and feel according to it. It is a view of the world through the eyes of a "victim of circumstances."

<ul>
	<li style="text-align:start">So first someone has to be nice to me, praise me, tell me something nice or I have to succeed in order to feel happy and satisfied.</li>
	<li style="text-align:start">According to the laboratory results, the doctor must first confirm to me that I am healthy and only then can I feel and be like that.</li>
	<li style="text-align:start">First I have to have a certain amount of money in my account, only then can I feel rich, etc.</li>
</ul>

However, the current modern perception of the world is based on the knowledge of Albert Einstein, who stated that matter and energy interact. And that's exactly what quantum physics and the quantum concept of the world are based on. Finally, the latest discoveries in science (quantum physics, neuroscience, epigenetics) and, for example, Buddhism find common ground.

The quantum world is a world that we cannot contain with our senses, so it is difficult to grasp. It is a world of invisible energies which, although we do not see them, exist, they greatly influence us and we can influence them. We are all in an electromagnetic field.

<blockquote>
You can imagine your idea as an electrical signal that we send to the outside world and your feeling as a magnet that attracts an event.
</blockquote>

Simply put, it is a view of the world through the eyes of a "creator." Yes, we can consciously create our lives according to our ideas. And it's not a utopia, it's already scientifically proven. Scientific experiments have been carried out which have shown a change in the structure of water through the action of an idea, neuroscience has evidence of altered behavior of brain cells in meditation, etc.

The quantum world is a world of an infinite field of possibilities, from which we can choose the ones we like. It is necessary to get rid of those that block us and thanks to which we experience negative feelings and even illness. But most of us live by the options that were chosen for us as children. We are trapped in them and we think there is no escape from that prison. But there is a way out!

I'm not saying it's easy - why should it be? At least from the beginning, before you learn it, it's hard. But it gives us a wonderful opportunity to create and be the master of our lives. This is fantastically liberating and motivating.

The purpose of this article is not to teach you how to do it, that will be next time. The purpose is to make some of you wonder if you are able to accept that there may be something to it and to get those of you who agree to become intensely interested.

And yet only one small piece of advice at the end.

<blockquote>
You can start right now with one little thing that has nothing to do with it at first glance and you can take it as a game with your brain: START DOING SOMETHING DIFFERENT THAT IS NOT TYPICAL FOR YOU (for example, turn off the alarm clock in the morning with your other hand, have your morning coffee from another mug or just smile at someone practically for no reason).
</blockquote>

And those who still think it's stupid, then don't say you didn't know about it.

&nbsp;

Your&nbsp;Luďka

&nbsp;

We recommend that you use the <a href="https://www.yeahcoach.com/en/tools/mind-compass-who-i-am-xc1.htm" target="_blank">YeahCoach Titans Tools</a>. Realizing <a href="https://www.yeahcoach.com/en/tools/mind-compass-who-i-am-xc1.htm" target="_blank">"who I am"</a> and <a href="https://www.yeahcoach.com/en/tools/mind-compass-goals-xc5.htm" target="_blank">"where am I going" </a>are the basic pillars of a successful life.

&nbsp;

Can you influence the circumstances of your life with your thoughts?

Otázku, co je smysl života, si dávají lidé od nepaměti. Toto video obsahuje řadu užitečných tipů, včetně odpovědí na zajímavé otázky diváků. Podívej se na to. Stojí to za to.&nbsp;

<blockquote>
"Štěstí ani smysl života neleží v zóně komfortu, ale mimo zónu komfortu"
</blockquote>

Honza tě nenechá odpočinout ani minutu. Vše co říká je zajímavé, je propojeno a skvěle namícháno.&nbsp;Honza hovoří o třech kruzích, které se musí protnout, abys našel smysl života.&nbsp;

<blockquote>
"Ve flow se učíme cca 450x rychleji"
</blockquote>

Děkujeme Honzo za super&nbsp;video.&nbsp;

Zdroj: <a href="https://www.youtube.com/watch?v=TaaPEkMWGDs" target="_blank">YouTube&nbsp;Jan Mühlfeit</a>

&nbsp;

<blockquote>
TOGETHER STRONGER FOREVER
</blockquote>

&nbsp;

Jan Mühlfeit - jak najít smysl života

Radšej dieťa nakŕmite, ako sa budete pozerať na padajúce jedlo na podlahu? Riešite detské nedorozumenia na ihrisku? Pomáhate, aj keď vás nikto o pomoc nežiadal? Rozčuľuje vás, ak vás dieťa nepočúva? Spraví si podľa seba, napriek tomu, že ste mu TAK DOBRE poradili?

No, často DIEŤA NEVIE RADU POČUŤ. Ak je činnosť pre dieťa nová, nerozumie vašej rade, nechápe ju, pretože to ešte vôbec neskúsilo. Nemá za tým jasnú predstavu, ktorú máte vy. Chýba mu vaša skúsenosť a tá sa preniesť nedá.

Ak totiž dieťaťu pomáhame, bez toho, aby o pomoc požiadalo, akoby sme mu hovorili, že je neschopné, že to samé nezvládne. Vyrastie z neho človek, ktorý sa bude báť skúšať nové veci, bude sa báť zmeny a bude stále čakať, že mu niekto poradí. Dieťa potrebuje robiť chyby. Ak ho neustále zachraňujeme a riešime zaň problémy, pripravujeme ho tak o slobodu a možnosť učiť sa.

Ak napríklad nechám svoje dieťa naraziť a spadnúť na trojkolke, naučí sa o príčine a dôsledku. Viem, ťažko sa pozerá na bolesť vlastného dieťaťa, na odreté kolená a plač. Ale ak ho o túto skúsenosť pripravíme, počká si naňho v puberte, kedy nehoda na motorke, môže mať fatálnejšie dôsledky.

A poďme teraz trošku hlbšie do seba, prečo je tak ťažké udržať sa a nepomôcť? Prečo nevieme NECHAŤ TAK? Prečo ma trhá, keď vidím, ako sa snaží už 3 minúty spojiť dva nespojiteľné kúsky puzzle? Ona je v pohode, prečo nie som ja?

Niekto zasahuje, pretože potrebuje mať pocit, že je múdrejší a skúsenejší. U niekoho je to obyčajná netrpezlivosť, iný má strach z negatívnych emócii svojho dieťaťa, alebo sú mu nepríjemné vlastné pocity, keď sa dieťa rozplače, keď trpí. Ďalší neznáša fyzickú bolesť a snaží sa jej všemožne zabraňovať (teraz sa nebavíme o životu nebezpečných situáciách). Niekto sa môže hanbiť, že jeho dieťa vyzerá neschopne v očiach okolia. U ďalšieho je to alibistický vzorec a pripravuje si len priestor pre „Keby si ma počúval“ a „Vidíš?“

Mne osobne vadí pozerať sa na sklamanie napriek tomu, že nie je moje. Vadí mi neúspech. V podvedomí mám zapísané, že neúspech je niečo negatívne, že sa ho mám báť, vyhýbať sa mu. A svoje dieťa musím logicky pred ním chrániť. Tento postoj musím preprogramovať, aby som ho mohla ako vzorec správania, už opravený, odovzdať svojmu dieťaťu.

Potrebujem pochopiť, že neúspech je súčasťou procesu úspechu, ak sa vyhýbam neúspechu, vyhýbam sa úspechu. To, že zlyhám nesvedčí nič o mne. Neznamená to, že som neschopná, menejcenná, že nič neviem. Je to len uložený program, ktorý som zdedila.

Môžem mať rada svoje zlyhania a brať ich ako príležitosť poučiť sa. Neúspech nie je porážka, je to len dočasné zdržanie sa, odbočka na ceste k úspechu. Úspech sa skrýva až za strachom.

<blockquote>
“Nezlyhal som. Iba som našiel 10 tisíc ciest, ktoré nefungujú.” T. A. Edison
</blockquote>

<blockquote>
“Je len jedna vec, ktorá činí sny nedosiahnuteľnými: strach zo zlyhania.” Paulo Coelho
</blockquote>

A tiež som vypozorovala, že najviac mám potrebu chrániť, keď je v kontakte s inými dospelými a inými deťmi. Viem, že za tým je môj strach z konfliktov a preto ju len pozorujem a obdivujem, ako si nachádza vlastné riešenia. A učím sa od nej. Zároveň vnímam, či potrebuje moju pomoc.

Zapracujme na svojich nesprávnych postojoch, odovzdajme ich svojim deťom v lepšej kvalite. Buďme nablízku, buďme im oporou, ale pomáhajme, až vtedy, keď nás o pomoc požiadajú. Alebo sa pýtajme, či chcú našu pomoc, aj malinké deti vedia dať najavo, keď pomoc potrebujú. Nikto nemá rád nevyžiadané rady.

A neočakávajme, že sa dieťa bude podľa našej rady správať. Má právo sa slobodne rozhodnúť. Ponúknime mu pochopenie a empatiu, keď sa popáli, miesto „Veď som ti to hovoril.“ Deti sa majú učiť z následkov svojich činov, nie z našich prednášok.

<blockquote>
“Jediná skutočná chyba je tá, z ktorej sa nijako nepoučíme.” Henry Ford
</blockquote>

&nbsp;

Neberme deťom ich chyby

Osoba, která je schopná regulovat své emoce a nedělá ukvapená rozhodnutí&nbsp;je k&nbsp;obraně lépe připravená než člověk, který o řešení konfliktů nikdy ani neuvažoval, není předem vybaven žádnými znalostmi a nezná své reakce na nečekaný náhlý akt. Náš pocit bezpečí by měl začít od znalosti toho, <a href="https://www.yeahcoach.com/cs/nastroje/myslenkovy-kompas-zivotni-hodnoty-xc2.htm" target="_blank">co je pro nás důležité</a> a co bychom měli znát pro nutnost přežití v&nbsp;dnešní agresivní a nebezpečné době.

Jedním ze základních principů přežití je navození kladného přístupu. Pozitivní motivace, optimismus, sebedůvěra a někdy i chuť trochu vsadit na štěstí. Leč štěstí je jenom pro toho, kdo je na něj připraven psychicky, tělesně, vědomostmi a správnými návyky.

<blockquote>
Pozitivní motivace je beze sporu nejdůležitějším nástrojem v&nbsp;přežití, neboť má hluboký vliv na relace mezi funkcemi těla a mysli, na schopnost přijmout nakonec realitu nebezpečí a reagovat na ni odpovídajícím způsobem.
</blockquote>

Střet s krizovou situací vyvolává psychickou i tělesnou reakci, která je problematická a nebezpečná. Čím je člověk psychicky méně připraven a čím je krize nenadálejší a bezprostřednější, tím více se člověk dostane do oblasti jejího totálního účinku. Má-li člověk, byť minimální čas na reakci a vytvoření <a href="https://www.yeahcoach.com/cs/nastroje/myslenkovy-kompas-cile-xc5.htm" target="_blank">plánu svých činností</a>, značně to zvyšuje jeho naděje na <a href="https://www.yeahcoach.com/cs/nastroje/myslenkovy-kompas-uspechy-xc6.htm" target="_blank">úspěch</a>.

Smyslem obrany není za každou cenu útočníka zranit, mnohem důležitější je umět fyzické situaci předejít a vyřešit ji vhodnou komunikací. Proto je zde skupina produktivních ochránců, kteří jsou ochotni si vždy navzájem pomáhat a jeden druhého podporovat. Naše řešení jsou založená na principu předávání pozitivních životních chvil. Děláme vždy to, co máme nejraději a děláme to dle svých nejlepších schopností.

<hr />
Doporučujeme přidat si mezi své cíle v&nbsp;<a href="https://www.yeahcoach.com/cs/nastroje/myslenkovy-kompas-cile-xc5.htm" target="_blank">nástrojích pro úspěch</a>: "Naučit se základy sebeobrany". Tyto dovednosti jsou pro život velmi důležité a jednoho dne ti mohou i zachránit život.

&nbsp;

TOGETHER STRONGER FOREVER

&nbsp;

Pozitivní motivace jako ochrana před nebezpečím

On the other hand, too much drinking is not suitable for the body, which is detrimental to kidney function. This can happen during so-called "drinking from duty", when people drink unnecessarily often because they "know" they should drink.

<h2>General formula for drinking regime calculation:</h2>

Daily fluid consumption in liters is determined by multiplying your weight (kg) by 0.035 (your weight x 0.035). For each 11 kg of overweight, add 0.25 liters of this and add another 0.3 liter for one cup of coffee.

Drinking mode is very individual and is influenced by many factors such as body weight, height, physical exertion, outside temperature, current health status, kidney function etc.

Drinking regime, according to the needs of our organism, is very important for the proper functioning of the lymphatic system. It directly affects the state of our immunity, helps to effectively lose weight, cleans the body and removes fatigue.

The quality and consistency of the lymph is directly dependent on the drinking regime. Insufficient drinking regime results in a dense lymph that circulates slowly and the lymphatic system works worse and inadequate.

What is the lymphatic system and how you can support it to properly fulfill its function and help your body work well, we have discussed in my <a href="https://edu.yeahcoach.com/en/bartosova-anna/lymphodrainage-vol-1-how-to-clean-deeply-your-organism-EPTVEZQ/">lymphatic drainage</a>

Do you want to learn more about how to better get rid of various health problems using lymphatic drainage? About detoxifying the body or promoting weight loss? Contact me.

Formula for water intake calculation

Children learn from what they see. If they see that aggression and anger can be treated in a non-aggressive way, they learn really valuable skills.

The good news is that the skill of constructive argument can be learned. It requires conscious presence, basic knowledge of fair communication, and the desire to change things. Both parents have to fulfill these rules.

<h2>What rules we should keep?</h2>

<ol>
	<li>talk about your feelings</li>
	<li>solve current problems now</li>
	<li>use descriptive language</li>
	<li>tak „time out“, if you feel your emotions affect you. Breathe deeply and carry on then.</li>
</ol>

&nbsp;

&nbsp;

<ol>
	<li>avoid communication fouls:
	a) self - reflection (I judge you according to my deeds - one the most frequent "sins") 
	b) interpretation (from behavior, acting and my point of view, which I have on the dispute)
	</li>
	<li>do not tell the other one what to do</li>
	<li>avoid manipulation and blackmailing</li>
	<li>do not scold</li>
	<li>do not be ironic</li>
	<li>do not generalize like "always, every time"..</li>
</ol>

&nbsp;

Ten rules for a fair argument

Nemoc nezačíná na úrovni těla, nemoc se nám na úrovni těla ukazuje. A tam ji nevyléčíme. Ano, důsledky můžeme farmaceutickými produkty, alespoň na nějakou dobu, zahnat. Ale co dál? Chceme se opravdu vyléčit? Pak musíme jít hlouběji. 
Proč je tělo nemocné? Protože tělo neumí lhát. My si lhát můžeme, že se máme dobře a že je vše fajn. Tělo nám to naservíruje se vším všudy.

<h2>Co nám tedy chce tělo při nemoci říci?</h2>

Bolesti zad - naložili jsme si na svá bedra více, než uneseme. 
Kašleme a dusíme se - něco či někdo nás dusí, nemůžeme kvůli prostředí nebo lidem volně dýchat. 
Obezita - vysíláme svým buňkám povel "dělejte tukovou obranu"! 
Kazí se nám zuby - máme něco nebo někoho plné zuby, něco nemůžeme skousnout či se prokousat životem. 
Problémy se zrakem - něco nechceme vidět. 
Rakovina - člověk žije destruktivním způsobem, užírá se, neumí říct ne. 
Kožní problémy - něco se dere na povrch, nejčastěji potlačené emoce.

Mnoho lidí se obhajuje tím, že nemoc mají dědičnou. Že i tatínek a dědeček s ní bojovali. Pozor, nemoc se nedědí, dědí se způsoby chování a myšlení vedoucí k nemocem. Všimli jste si toho, že dcera bývá fyzickými proporcemi podobná matce? A všimli jste si toho, že tahle dcera vaří stejná jídla, která ji maminka naučila a sportuje tak často, jak často sportuje její matka? Jinými slovy nesportuje a vaří knedlo, vepřo, zelo. Všimli jste si někdy starších obézních lidí venčících psy, kteří vypadají svými proporcemi stejně jako oni? Má snad ten jezevčík, jenž sotva se svou nadváhou ujde pár desítek metrů, stejné geny jako jeho majitel či majitelka? Nemá. Jen svou majitelku kopíruje. Kopíruje způsob života. Kopíruje návyky. Dědí se životní návyky. Rodiče jsou našimi vzory do doby, než si uvědomíme, že nechceme žít jak oni, a něco či všechno změníme.

A co s tím tedy můžeme dělat? Čistit, čistit, a ještě jednou čistit:

<ul>
	<li>Čistit tělo. Tělo je jako nástroj. Jak ho naladíme, tak bude hrát. Jak se o něj budeme starat, tak nám bude sloužit. Co do něho dáme, to z něho vyleze. Jaké jídlo jíte a jak pravidelně cvičíte?</li>
	<li>Čistit prostředí. Opusťte prostředí, které Vás dusí. Dlouhodobě to zvládnout lze, ale opravdu stojí za to se nechat ničit?</li>
	<li>Vyčistěte vztahy. Trávíte čas s lidmi, kteří Vás posouvají nebo spíše srážejí? Proč tedy jste v jejich přítomnosti? Opravdu máte k dispozici tak dlouhý život, že si to můžete dovolit?</li>
	<li>Čistěte emoce. Emoce se musí vyplavit. Jednou se vyplaví. Buď je vyplavíte vědomě, nebo se vyplaví v době, kdy to pro Vás nemusí být nejvhodnější. Co bude pro Vás lepší?</li>
	<li>Čistěte způsob myšlení. Kam směřuje naše myšlení a naše pozornost, tam to roste. Když myslíme na to, že to asi bude bolet, jak to asi dopadne? Když myslíme na negativní věci, negativní věci naplní náš život. Se vším všudy.</li>
</ul>

Nemoc je pouze náš odraz. Nastavené zrcadlo. Informace, že dělám něco špatně. A když budete chtít, tak to změníte.

&nbsp;

Co je to nemoc?

In this case manual lymphodrainage is the best solution and I have the first volume of my series about this technique for you.

Manual lymphodrainage is an effective support for right and healthy function of your organism. It is often forgotten that besides the blood system we also have a lymphatic one which is often called body cleaner. It is because of its indispensable role during drainage of the residual liquids from the tissue and cleaning of unwanted substances from the body so called detoxification and encourage the immunity of the organism against illnesses. If the lymphatic system does not work correctly or its function is weakened, the residual substances remain in the tissue. Swellings occur, grease cell grow creating grease pillows and orange skin.

<h2>What is lymphodrainage</h2>

Lymphodrainage is a procedure which helps to clean the organism from toxic substances, encourages metabolism and its function is to make the work, strenghten and ecourage the lymphatic system to be able to effectively fulfill its transportational, detoxifying, drainage and immune function.

Manual lymphodrainage is a special, hand - performed massage for warming up and ecouraging the lymphatic system, immunity, reducing swellings and the whole body regeneration. It also has very encouraging cosmetic effects on cellulite and so called orange skin. Last but not least, it is an awesome relaxation.

<h2>Why to undergo lymphodrainage?</h2>

The need of lymphodrainage can be explained on the difference between blood and lymphatic system. While the blood system has its pump - heart, which makes it work, the lymphatic system does not have such a pump. More or less it works just because of muscles and breathing and as supportive pump there is just lymphodrainage.

Because of the insufficient flow of the lymph, a lot of people suffer from weak lymphatic functions. That can be seen on higher fatigue, heavy feet syndrome, lower body immunity and frequent infective illnesses, angina, problems with weight loss, cellulitis and tumor occurence.

<h2>Effective manual lymphodrainage will help you to:</h2>

<ul>
	<li>warm up the lymphatic system and activate its functions</li>
	<li>ecourage detoxification and cleansing of the organism</li>
	<li>get rid tiredness, leg swellings and residual water in body</li>
	<li>get rid of cellulitis, improve the skin condition and ecouraging loosing weight</li>
	<li>ecourage not only your body regeneration after aesthetic procedures but also after some psychical and physical performance</li>
	<li>in sports medicine - prevention of overstretching and muscle fatigue</li>
</ul>

<h2>Seven most occured situations when to undergo manual lymphodrainage to encourage your organism</h2>

<ol>
	<li>
	Significant encouragement during cleansing and body detox period – It encourages quick releasing of unwanted and toxic substances out of the body. In combination with a cleansing procedure it significantly contributes to deep body detox.
	</li>
	<li>
	Immune system encourgament, improvement of metabolism and therefore whole body regeneration – health improvement, immunity against lifestyle deseases, energy flow improvement, regneration after illnesses, encouragement of planned pregnancy process.
	</li>
	<li>
	Lower limb swelling treatment – Excessive foot load - work and sports, long standing, sitting, traveling.
	</li>
	<li>
	Prevention of a positive family anamnesis - Cellulitis, venous insufficiency, headache and migraine.
	</li>
	<li>
	Care after lisposuction and other aesthetic surgery methods – Accelerates tissue regeneration, reduces swelling, soreness, tension, reduces convalescence.
	</li>
	<li>
	Essential care in all slimming curative methods and for cellulitis solution - Help and support for reducing and detoxifying diets and for solving the condition of cellulite.
	</li>
	<li>
	Sports medicine – Drainage before or after sports performance, overstretching and muscle fatigue prevention – quicker release of lactic acid from muscles.
	</li>
</ol>

In the second part of my mini series about manual lymphodrainage you will find out:

<ul>
	<li>what is the purpose of the lymphatic system</li>
	<li>What are the symptoms of weakened function of lymphatic system</li>
	<li>What can we achieve by activation and warming up the lymphatic system</li>
</ul>

Lymphodrainage vol. 1 - How to clean deeply your organism

How do you know when you can still fix a cracked plate and when is it better to throw it away?

1. You realize your own value

You realize what you want. By yourself, from the relationship you want or from a partner. You realize your value for yourself and for others. You know about your own uniqueness, even if others try to say something different. Your partner should increase your self-esteem, support it. If it does not, it probably is not the one who we are on the same wave with.

2. You realize the value of the other one

You realize not only their value as a person but also what their personality gives you. Hot it enriches and complements you. You must see additional value, which will make you carry one, in the other one. Do not just look at the weaknesses. Every person has a unique personality and can be a perfect partner, only in the relationship they need the right counterpart. The one who rides on the same wave as you, whatever it is.

3. Respect differences

You know how different you are. You know where your weaknesses and strengths are, which you respect on each other. Everyone grew up in a different environment, got another education, passed a different way of life. You can not expect that you will absolutely be the same, that you will have the same ideas and you agree with each other.

4. Still want to invest (time)

Investing in time, that's the most valuable thing you can give to the other. It's the most valuable investment, so you have to carefully consider it. You need to invest in time to move, communicate, and build relationships. Without time, no relationship can be built.

5. Self-respect - mutual limits

You have both set the boundaries that you do not want to cross. However, you have to realize that you are different, so you should look for each other and not create a gap. The ideal solution is when you meet halfway around. You create a compromise that will benefit both of you and both of you will see that benefit.

Where there is no communication, there's no relationship. Without mutual communication, you can never know what the other needs, what they do not have or what they expect. Without communication, you are two people who look side by side and ahead of each other but not together.

Fix or through away?

However, it is worth mentioning that we are not talking about "classic" chocolate, which is more than 2/3 white sugar and other substances are skimmed milk powder, hardened vegetable fat and other chemical substances. I mean dark chocolate in which there is no or just a minimum amount of milk and white sugar added. The highest quality chocolate has a cocoa content between 70-99%. So here are five reasons to eat dark chocolate:

<h2>1.) Contains high levels of antioxidants and minerals</h2>

Did you know that chocolate (or cocoa beans) have some of the highest levels of antioxidants from all foods? Antioxidants are substances that protect our body against so-called oxidative stress. It is a phenomenon where, due to free radicals, various structures in our organism are damaged. Normally, the antioxidants and free radicals in our body are balanced. Chocolate also contains a wide range of minerals such as iron, magnesium, copper, manganese, fiber, phosphorus, zinc and selenium.

<div class="jhH5U r-iOih_rFEUj_c">
<div class="tw-src-ltr">
<div class="oSioSc">
<div>
<div class="g9WsWb">
<div class="tw-ta-container tw-nfl">
<h2>2.) Reduces stress</h2>

As already mentioned, chocolate increases the values ​​of the neurotransmitter (the transmitter of brain impulses) of serotonin, which acts as a natural antidepressant and reduces stress factors. Studies conducted by Swiss scientists have shown that the chemical composition of dark chocolate really plays a key role in reducing stress levels in people who are exposed to great psychological stress. The study states that a regular dose of 40 grams of dark chocolate over two weeks can be shown to reduce stress hormones. If you want to try this, I recommend chocolate with a minimum cocoa content of 85%.
</div>
</div>
</div>
</div>
</div>

<h2>3.) Reduces LDL cholesterol</h2>

<div class="dURPtb">The third reason to eat dark chocolate is that cocoa beans reduce the level of the "bad" LDL cholesterol, which promotes the formation of a substance in the body that can, under some circumstances clog the inner walls of the arteries and veins. At the same time, dark chocolate can increase the levels of the "good" HDL cholesterol. Proper cholesterol balance can significantly reduce the risk of cardiac arrest and heart diseases.</div>

<div class="irU_OgXuGYuY-pvVKlfEP0Yk">&nbsp;</div>

<div class="irU_OgXuGYuY-pvVKlfEP0Yk">4.) Encourages the mind</div>

<div class="irU_OgXuGYuY-pvVKlfEP0Yk">
A study carried out at the University of Nottingham shows that eating dark chocolate can increase blood flow to the brain for up to three hours. Cocoa can also help to improve concentration, reduce response time and improve memory. You can definitely try this while studying for some exam and realize that this is another reason to eat dark chocolate.

<h2>5.) It is an excellent healthy food</h2>

My clients often doubt when I recommend eating dark chocolate (75-99% cocoa). They still have the word "chocolate" related with something unhealthy. However, speaking of dark chocolate, you certainly do not have to feel guilty. On the contrary, it is a very beneficial food with several health benefits. Now you can consume it knowing that you are doing a great service to your body! Of course, be careful not to exaggerate. Read the ingredients label thoroughly. Avoid consuming those chocolates that contain a high percentage of sugar or at least reduce their consumption.

Remember: the higher the percentage of cocoa is, the lower the percentage of sugar is. And of course the best experience with any food is the one you make on your own body.

Have you ever tried chocolate with 99% of cocoa?&nbsp; It is just awesome!
</div>
</div>

5 reasons to eat dark chocolate

Být spokojený a vděčný přitom neznamená být věčně usměvavý flegmatik. Nikdo takový není, ani já. Také se umím pěkně rozčílit a občas si, bohužel, i postěžovat. Nedávno jsem se ale od Katky, která ke mně chodí na angličtinu, dozvěděla, že prý jsem ten nejpozitivnější člověk, kterého zná. Radost a vděčnost totiž pořád převažují.

Zvyk vidět na všem něco dobrého&nbsp;

Pravda je, že na všem vždycky hledám něco dobrého. Je to takový zvyk, který jsem si postupně vytvořila. Ono je to totiž opravdu o zvyku. Když se něco stane, člověka nejdříve většinou napadne: ach jo, zase komplikace. Ale taky si můžete říct: co se dá na tom najít dobrého?&nbsp;V čem je to lepší než to, co jsem chtěla (čekala)? A tohle se dá naučit, věřte mi. Když jsem se to naučila já, naučíte se to taky.

<h2>Ve vděčnosti je síla</h2>

Možná jste se už setkali s názorem, že vděčnost je hodně velká síla, která vám přitahuje další věci, za které můžete být vděční. Vděčnost je opakem nespokojenosti. I k vděčnosti se ale musíme vědomě rozhodnout. Je to totiž buď a nebo. Buď budu vděčná za to, co mám, i když mám své cíle a nedaří se mi vše tak, jak si představuji nebo budu nespokojená. Budu si stěžovat a otravovat život sobě i svému okolí. Když se tedy rozhodnu pro vděčnost, musím ty důvody k ní začít hledat.

<h2>Důvody k vděčnosti</h2>

Vědomě, každý den, ve všem. Svítí sluníčko? Paráda. Prší a nemůžu kvůli tomu jet na výlet? Tak si udělám jiný program a užiji si to. Takhle jsem se naučila být ráda za to, že mám moc práce, i za to, že někdy nemám žádnou. Když není práce, říkám si: To je super, užiji si volno a odpočinu si. Když toho mám moc, říkám si: Bezva, tento měsíc vydělám pěkné peníze. Ono totiž ve finále, v průměru, je to zhruba nastejno. Baví mě to, uživí mě to a nikdy se nestalo, že bych něco nestihla. Takže není proč si dělat starosti.

<h2>Větší radost ze života</h2>

Musím říct, že tenhle postoj opravdu pomáhá radovat se ze života a užívat si ho. A můžu potvrdit, že s vděčností a trpělivostí k vám pak opravdu přicházejí další věci, za které můžete být vděční. Takže to každopádně stojí za to. Tak buďte vděční za to, co máte. Za každého člověka, kterého potkáte, dokonce i za toho, kdo se chová úplně nemožně. Můžete ho brát jako poučení, jací být nechcete. Protože nic není náhoda. Všechno má svůj důvod.

<h2>Úkoly, které vyzkoušejte:&nbsp;</h2>

<ul>
	<li>Zkuste alespoň jeden den hledat úplně na všem, co se vám stane, něco dobrého.</li>
	<li>Ráno hned po probuzení se zamyslete a <a href="https://www.yeahcoach.com/cs/nastroje/kompas?s=3" target="_blank">najděte tři věci, za které jste ve svém životě vděční</a>.</li>
	<li>Večer před spaním zapřemýšlejte, co vám tento den přinesl, za co můžete poděkovat.</li>
</ul>

&nbsp;

Vděčnost nebo výhra ve sportce?

<h2>Všímejte si, jak slovy utváříte vlastní realitu&nbsp;</h2>

Vedle všímavosti vůči svým vlastním pocitům, myšlenkám a událostem v našem životě je pro nás velmi důležité věnovat patřičnou všímavost našim slovům. Tedy tomu, co říkáme o sobě i o druhých. Jak hodnotíme sebe, jak hodnotíme druhé. Už víme, že tvůrci událostí v našich životech jsme my sami, proto se nejprve zaměřme na všímavost toho, co říkáme sami o sobě.

<h2>Všímejte si vlastních slov</h2>

Pokud jste to doposud nedělali, vřele doporučuji všímat si, co říkáte a jak to říkáte. Jak často sami sobě spíláte za něco, co jste nestihli, nebo naopak jak často se chválíte, když se vám něco povede. Po pár dnech všímání si sebe sama a své mluvy budete při troše zručnosti schopni vyhodnotit, jak jste na tom s míněním o sobě samých. Jak moc si sami sebe vážíte, jak moc se máte rádi. Vaše slova jsou zrcadlem vašeho mínění o vás a tím i zrcadlem vašeho sebevědomí. Naučíme-li se všímat si, co o sobě říkáme, jak o sobě samých přemýšlíme, máme opět volbu rozhodnout se, jak s tím naložíme.

Naše podvědomé uvažování, a tím i naše vnitřní mluva, se všímavostí dostanou na vědomou úroveň a zde s tím už můžeme něco dělat. Záleží jen na nás, zda se rozhodneme to změnit či ponechat vše při starém. Nutno podotknout, že dokud si nebudeme dostatečně vážit sami sebe, mít se rádi a být dostatečně laskaví k sobě samým, nemůžeme očekávat od našeho okolí, že bude ono dostatečně vlídné a laskavé k nám. Chceme-li, aby si nás druzí vážili a respektovali nás, je důležité nejprve si umět vážit sami sebe a být schopni se respektovat v čisté podobě svého Já. Teprve potom nám to mohou dopřát i druzí.

<h2>Všímejte si energie, kterou vyzařujete&nbsp;</h2>

Naše myšlenky, tím i názory o sobě samých, se zrcadlí do našeho jednání. Tedy do slov, modulace hlasu a řeči těla. To vše vytváří neviditelný, ale dostatečně citelný shluk energií, které pak šíříme kolem sebe. A na principu „jak se do lesa volá, tak se z lesa ozývá …“ se k nám pak lidé (opět podvědomě) chovají, resp. vrací nám energii, kterou jsme k nim svým chováním vyslali.

Věříme-li dostatečně sami sobě a jsme-li v souladu sami se sebou, pak vyzařujeme cosi, čemu se velmi často říká charisma. Není to nic jiného&nbsp;než vnitřní klid, přijetí sebe sama a vděčnost za to, kdo jsem. Pak už nepotřebujeme, aby nám druzí říkali, jak jsme skvělí a úžasní, netrneme hrůzou, zda někdo zkritizuje naše šaty, účes či náš názor, a tak z nás vyzařuje klid. Lidé se v naší přítomnosti cítí dobře, rádi se k nám vrací a v naší přítomnosti se i do jejich života vrací klid a pohoda. Naše očekávání čehokoliv se mění na přijímání. Víme, kdo jsme, a tak nás nerozhodí názory druhých. Jsme schopni a ochotni je přijímat jako názory druhých a nepouštíme je dovnitř. Protože už víme, že názory druhých jsou jen jejich a nám nepatří. A také jsme se rozhodli žít život podle vlastních představ, nikoliv představ druhých. Tak proč si je do svého podvědomí pouštět a dovolit jim, aby se tam spolu s nimi vkrádal i cizí strach a očekávání, které pak řídí naše životy. My si přece život řídíme sami, svými očekáváními.

<h2>Slova utváří přesvědčení a očekávání</h2>

A jsme zpátky u očekávání a jeho naplňování. Umíme-li si všímat slov a myšlenek o sobě samých, je důležité pokročit dále a všímat si svojí mluvy jako celku. O čem přes den mluvíte? Co hodnotíte a jak? Co z vašich slov zaznívá více? Strach, obava, očekávání nezdaru, nebo touha, radost a očekávání toho nejlepšího? Skrze všímání si vlastních slov velmi rychle zjistíte, co očekáváte. Když říkáte: „Já už vidím, jak je obchod zase narvaný lidmi a u pokladny velká fronta.“ Co si myslíte, že v tom obchodě bude? Hodně lidí a dlouhé fronty u pokladny… A když si vyberete tu nejpomalejší, jak to následně okomentujete? „To jsem přesně čekal, na tohle já mám štěstí.“ A tak se díky našim očekáváním, která způsobí elektrochemické reakce v našem mozku, naplňuje realita našich dnů.

Stejně pak funguje to, co říkáme svému okolí, nejčastěji svým dětem a partnerovi. Vysíláme-li do školy dítko se slovy: „A hlavně tu písemku nezvorej!“, co myslíte, že se s největší pravděpodobností stane? Možná už tušíte, že to „zvorá“. Důvody jsou minimálně dva. Prvním je, že náš mozek onu zmíněnou větu vnímá jako projev nedůvěry, což vyvolá v našem potomkovi velmi nepříjemné pocity, které snižují sebevědomí a berou energii, tím i odvahu a odhodlání. Druhým důvodem je prostý fakt, že náš mozek nezná zápor, neumí si s ním poradit. Tudíž větu „Hlavně tu písemku nezvorej!“ si zjednodušeně řečeno přeloží jako příkaz – „Zvorej to a uděláš mi tím radost.“ Pak je náš mozek na emoční i rozumové úrovni zaskočen, když se radost nedostaví. Mateme ho.

<h2>Mozek nemá chaos rád&nbsp;</h2>

A náš mozek nemá rád, když je zmaten. Chaos je pro mozek nepříjemný stav, mozek potřebuje systém a jasná pravidla. Nevhodným používáním slůvka či předpony „ne“ náš mozek mateme, vytváříme v něm chaos, a to se pak projevuje v chybném naprogramování našeho podvědomí. Hodně zjednodušeně řečeno, náš mozek neví, co po něm chceme, není schopen naplňovat naše očekávání v té podobě, jak se od něj žádá. Proto je důležité si všímat, jaká slova volíme, jak mluvíme o sobě, o druhých, k sobě i k druhým. Neboť mluva je zrcadlem našich myšlenek a myšlenky utváří reality našich dnů.

<h2>Odvedli jste obrovský kus práce</h2>

Dojdete-li ve své práci na sobě samých až sem, pak jste odvedli obrovský kus práce. Mozek v této fázi už je schopen přijímat vaše povely ke změnám mnohem rychleji. Díky dostatečně dlouhému a intenzivnímu tréninku všímavosti vznikl nový vzorec chování, vznikla nová neuronová spojení a všímavost se tak přesunula z vědomé úrovně na úroveň našeho podvědomí. A tak naše podvědomí zase o kousek víc pracuje pro nás. Ve chvíli, kdy se nám z vědomé činnosti stává návyk neboli podvědomý vzorec chování, můžeme se spolehnout, že se bude v našem životě objevovat automaticky, aniž bychom se na něj museli vědomě soustředit.

Jen pro připomenutí, naše podvědomí pracuje bez naší vědomé účasti, je to něco jako autopilot. A proto je tak důležité, abychom do něj pouštěli opravdu jen to, co chceme v životě mít a s čím chceme žít. Říká se, že všímavost dělá z expertů mistry. Všímavost rozvíjí naši flexibilitu, emoční odolnost, kreativitu i emoční inteligenci. Jsme schopni si více užívat života v přítomnosti a méně času trávit v minulosti či budoucnosti. Výsledků a činů dosahujeme v životě s mnohem větší lehkostí a hravostí.

<h2>Šest kroků k lepší všímavostí</h2>

<ul>
	<li>Všímejte si slov, která ze svých úst vypouštíte. Vnímejte, jaké emoce sami v sobě vyvoláváte.</li>
	<li>Všímejte si, jakým způsobem mluvíte k sobě i o sobě. Jak si sami sebe vážíte? Je vaše mluva k sobě samým laskavá nebo káravá?</li>
	<li>Všímejte si, jakými slovy ovlivňujete svoji vlastní sebedůvěru, sebeúctu a sebevědomí. Utváříte tím svůj vlastní charakter. Proto se naučte hovořit k sobě i o sobě s náležitou úctou a vědomě.</li>
	<li>Všímejte si, jak promlouváte k druhým. Jaké rady jim dáváte? Buďte vědomě přítomni, vystupte ze své hlavy. Vnímejte, co říkáte a jaké situace svými slovy ve svém okolí působíte. Pokud nebudete s realitou tam venku spokojeni, změňte slova, kterými ji ovlivňujete.</li>
	<li>Všímejte si zpětných vazeb, které dostáváte. Ať už uděláte cokoliv, řeknete cokoliv, vždy dostanete od života zpětnou vazbu. Budete-li vědomě bdělí a duchem přítomni tady a teď, zpětnou vazbu vždy zachytíte.</li>
	<li>Všímejte si více okolních znamení. Díky tomu snadno a s lehkostí poznáte, zda kráčíte ke svému cíli nebo se vzdalujete. Hravě rozpoznáte, co můžete ještě udělat jinak, abyste neztratili směr.</li>
</ul>

&nbsp;

Kouzlo jménem Všímavost. 2. díl - utvářejte svoji realitu

<h2>Čím to může být?&nbsp;</h2>

Příčin samozřejmě může být mnoho. Já bych se však ráda zaměřila na dvě. Tento problém v komunikaci jsem si uvědomovala již velmi dlouho, jen jsem nevěděla, proč se to děje. Jednou z příčin je, že máme rozdílné komunikační systémy, které preferujeme. Každý z nás využívá rozdílně své smysly. V dnešní době jsou při přijímání informací a komunikaci nejvíce využívány oči. Člověk tak preferuje vizuální komunikační systém. Patříte spíše mezi lidi, kteří rádi poslouchají? Nečtou, raději si pustí audioknihu? Pak dáváte přednost audio systému. Učíte se nejlépe tím, že si věci osaháte? Máte rádi dotyky a prožitky? Pak preferujete kinestetický systém, tedy hmat a pocity. Nesedí vám ani jeden? Ve všem hledáte systém? Věci musí mít smysl? Umíte bravurně analyzovat? Pak patříte do skupiny lidí s audio-digitálním systémem.

Vidíte tedy, že v komunikaci mohou vznikat třecí plochy a nedorozumění, i když oba hovoříte česky. Neexistuje lepší nebo horší komunikační systém, je zkrátka jiný. Liší se používáním oblíbených slov, rychlostí řeči i myšlení, a hlavně způsobem přijímání informací. Tyto preferované systémy není úplně možné nebo snadné měnit. Jsou vrozené. Můžeme je tréninkem zlepšovat, ale nemůžeme je předělat. Je dobré vědět, že komunikujeme každý v jiném systému. Při vzájemné komunikaci bychom tak měli být tolerantní a hledat možnosti, jak se domluvit, a ne se pohádat.

<h2>Je možné se dívat cizíma očima?</h2>

Druhý důvod, který způsobuje běžná nedorozumění, je v naší hlavě. Každý jsme se narodili do nějaké rodiny a vyrůstali pod jejím vlivem. Zde se formovaly naše přesvědčení, postoje a pojetí morálky. Mozek v jednu sekundu přijímá miliony bitů informací, ale jen pár z nich je schopen uložit do vědomé paměti. A tady je zakopaný pes. Jak mozek ví, které informace uložit a které zůstanou pohřbené v podvědomí? Nějak ty informace musí přebrat, roztřídit a vyfiltrovat. A to je přesně ono.

Každý z nás má totiž jiný filtr. Používá jinak zevšeobecňování, překrucování a vymazávání. Jak se to projevuje v realitě? Určitě jste si již v mnoha situacích řekli: „Jak to mohl udělat, jak se může takhle chovat, to je do nebe volající, vždyť je to zloděj, podvodník, hrubián, nevzdělanec.“ Ano, určitě podle vás. Druhá strana to zcela jistě vidí jinak. To, co je pro jednoho zločin, je pro druhého ještě přijatelné. Dle hesla, kdo nekrade, okrádá rodinu. A pak že je snadné se s každým domluvit. Když připočtete různou úroveň vzdělání a osobnostního rozvoje, tak si pan profesor s metařem asi moc nepokecá. Což neznamená, že jeden či druhý je horší. Je zkrátka jen jiný.

<h2>Můžeme být více empatičtí?&nbsp;</h2>

Je třeba si uvědomit ještě jednu věc. Jedním z předpokladů NLP je, že za každým chováním stojí pozitivní záměr. To neznamená, že musíte s tím člověkem souhlasit. Ale můžete zjistit a pochopit jeho motivaci. Důvod, proč se tak chová. A to nám umožní jedna šikovná technika NLP. Představte si situaci, kdy jste se dostali do konfliktu se sourozencem, sousedem nebo partnerem. A ne a ne najít společnou řeč a řešení.

Na jeden lístek papíru napište své jméno, na druhé jméno toho, s kým jste ve sporu, a na třetí lístek napište pozorovatele. Prostě náhodného kolemjdoucího. Stoupněte si na lístek s vaším jménem a uvědomte si podstatu konfliktu. Co konkrétně vám vadí? Jaké máte pocity? Co si říkáte v hlavě? 
Přestupte na lístek se jménem odpůrce. Co cítíte teď? Proč to asi dělá? Jaké má důvody? Jaký je tam záměr? 
A nakonec si stoupněte na lístek pozorovatel. Co by vám řekl náhodný kolemjdoucí, kdyby vás viděl ve sporu se sousedem? Jak vypadá situace zvenčí? Vraťte se na lístek s vaším jménem a sledujte, co se změnilo. Už chápete? Nemusíte souhlasit. Nemusíte mít toho dotyčného rádi, ani s ním mluvit.

Tato technika slouží k pochopení záměru a možnosti odpustit či nalézt schůdné řešení. Postavení se na lístek vám pomůže napojit se na informační pole jiného člověka a vidět situaci jeho očima.

<h2>Opakování je matka moudrosti</h2>

<ol>
	<li>Potřebujete tři lístky rozprostřené intuitivně v prostoru</li>
	<li>První lístek je s vaším jménem</li>
	<li>Druhý nese jméno odpůrce</li>
	<li>Třetí patří pozorovateli</li>
	<li>Vystřídám všechny pozice a končím opět na svém lístku</li>
</ol>

Věřím, že vám tato jednoduchá technika přiblíží motivace lidí, se kterými máte nějaký konflikt nebo jim prostě jen nerozumíte. I nahlédnutí na situaci očima soupeře může být dobrodružství.

&nbsp;