My education and inspiration
Čeština

Dar, kterému řeknete, ne!

Příběh
Bydleli spolu ve svém krásně zařízeném domě. A přesto byli jeden od druhého nesmírně vzdáleni. Oběma jim běžel v hlavě úplně jiný příběh. A neměl nic společného s přítomným okamžikem.

Byl to další ze stejných nudných večerů. On seděl u počítače, zahloubaný do projektu, který měl jeho firmu konečně postavit na nohy, a po všech těch letech dřiny a odříkání přinést kýžený úspěch.

Ona marnila čas v plytkých a nic neřešících hovorech se svými rozvedenými kamarádkami. Vlastně jenom přikrmovaly její narůstající lítost a křivdu, že si jí nevšímá. Že je sobec, že má jenom svou firmu a ona je pro něj důležitá asi tak jako krásný obraz na stěně.

„Co ještě mám udělat pro to, aby mě konečně začal vnímat a projevovat mi svou lásku?“, běželo jí často hlavou.

On ji hluboce miloval. Všechno dělal jen pro ni. Chtěl, aby to ocenila. A dočkal se od ní jenom opovržlivých pohledů a odmítavého chování. Cítil se nepochopený a nemilovaný.

„Co ještě mám udělat pro to, aby byla konečně spokojená a šťastná?“, běželo mu často hlavou.

Děti neměli. Jenom velkého černého psa, novofundlanďana Terryho. Terry oba své páníčky miloval. Cítil prázdnotu v jejich srdcích a hluboce jí trpěl. Ať dělal, co dělal, nedařilo se mu ty dva probudit z jejich stokrát omílaných příběhů o křivdě a ublížení.

Ten večer ho najednou přestalo bavit povalování se u vyhřátého krbu. Toužil proběhnout se venku s vyplazeným jazykem a plandajícíma ušima. Terry vstal a začal neklidně pobíhat po obývacím pokoji. Strkal netrpělivě čenichem hned do jednoho a hned do druhého.

Zase se pohádali, kdo bude venčit! Nakonec vztekle popadla vodítko a vyběhla s Terrym na osvětlenou ulici. Hustě sněžilo. Sníh se jí lepil do tváře a oslepoval ji, když rozčileně lovila z kabelky mobil, aby už zavolala kamarádce, a postěžovala si, s jakým mizerou to žije!

Terry využil její nepozornosti a vytrhl se jí i s vodítkem. Vystřelil na druhou stranu ulice, kam ho to tolik vábilo a lákalo.

Dál už jen zaslechla skřípění brzd a tupý náraz! Příšerné zakňučení a pak ticho. Tak strašné jako nikdy předtím. Srdce se jí v těle zastavilo! „Terry, ne! To ne!" Ochromeně zírala na třesoucí se tělo velkého psa v kaluži krve.

On zaslechl auto i její výkřik a vyběhl ven. Cítil se bezmocný! Chtěl zachránit život zraněnému zvířeti, a chtěl ochránit i ji od takové bolesti! Musí jednat!

Příběhy, které jim předtím vězely v hlavách a vzájemně je odcizovaly, byly najednou v mžiku vteřiny pryč! Zůstala jen neúprosná přítomnost a v ní šlo o čas!

Za chvíli už ujížděli na veterinární pohotovost. Řídil co nejrychleji, jak to jen šlo. Ona seděla vzadu u Terryho, hladila ho po hlavě a úzkostlivě sledovala jeho tep. Chtěla věřit, že to dobře dopadne.

Hodiny v čekárně byly nekonečné. Mlčky ji objímal a tiskl k sobě, když mu plakala v náručí. Po hodně dlouhé době byli zase spolu. SKUTEČNĚ.

Jak směšné a malicherné jí najednou připadalo to ustavičné klábosení s kamarádkami!

V podstatě vlastně nebylo o ničem podstatném, ani přínosném, co by zlepšilo její život a naznačilo možné řešení situace, která ji tížila. Cítila obrovskou vinu. Terry by nemusel takhle trpět, kdyby ona byla v ten klíčový krizový moment s ním! Kdyby ho ochránila!

Cítil, jak jí je. Firma a projekt byly najednou tak daleko a život v nahotě a neúprosné pochmurnosti přítomného okamžiku tak blízko! Měl jít ven společně s ní a nemuselo se to stát!

Jejich srdce se chvěla strachy a souzněla stejnou písní naděje. Vnímali bolest a strach toho druhého. Společně věřili, že to Terry zvládne. Že nakonec bude žít! Nic na světě nebylo teď důležitější! Tomu věrnému obrovskému zvířeti se nakonec přece jenom podařilo vytrhnout je z příběhů, pořád dokola se přehrávajících v jejich hlavách, a vrátit je do přítomného okamžiku.

Bohužel se mu ale nepodařilo přežít! Zaplatil tu nejvyšší cenu.

Zázraky se dějí především v pohádkách, život bývá někdy i krutý. To proto, abychom nezapomněli. Abychom nesešli z cesty pravdy, na kterou nás navrátila tvrdá životní lekce.

Oba nikdy nezapomněli na tu nejsmutnější noc jejich společného života. Nezapomněli na Terryho. Jeho smrt byla jako léčba šokem. Bolestně otevřela jejich srdce pro pravdu. Pro to, co je skutečné, a co skutečně dává smysl. Zase se vnímali a slyšeli. Zase tu byli jeden pro druhého.

Poučení

Čím více se nacházíme v moci svého ega a jsme tvrdí a nepoddajní, o to nemilosrdnější tvář nám život nastavuje, a nakopává nás tak dlouho, dokud nám to nedojde!

V každé vteřině svého života dostáváme jen to, co potřebujeme. Mohlo to být lepší, ale mohlo to být také horší! Vše dostáváme přesně sobě na míru. Nikoliv za trest, ale jako dar. Jako další šanci pro to, abychom si konečně něco o sobě uvědomili, a posunuli se dál.

Kráčíme-li proti přirozenosti života, jeho tvrdé lekce přijdou. Nemohou nepřijít!

Častokrát přemýšlím nad tím, proč teprve naše nejbolestivější lekce nás kupředu posouvají nejvíce. Proč teprve, až si sáhneme na samé dno, zjistíme, kdo jsme a co opravdu potřebujeme.

Co si o tom myslíte vy?

Thank the authors
Take action