Nechala jsem si ublížit, je na tom něco špatného?
Současný osobní rozvoj má, jako snad všechno, také svoje protiklady a paradoxy. Při čtení návodů na to, co a jak máte dělat, můžete najít i názory, kdy vám automaticky něco kolem žaludku řekne: "Není to divný? Nebo jsem fakt tak hrozná?"
Jedna taková věta, se kterou jsem se potýkala, a přiznám se, vlastně stále potýkám, je „neberte si to osobně“. Ano, je to ta věta ze Čtyř dohod. A souhlasím s ní, je to svatá pravda. Takových svatých pravd je mnoho. I v Bibli a od různých guru osobního rozvoje. Jenže to má jedno ALE…
Může nám to pěkně podlomit kolena. Protože když nedodržíte daná moudra, můžete se, stejně jako já, začít cítit ještě hůř, protože jste selhali. Ano, zase jsem to nedokázala, nevzít si to osobně a ranilo mě to. Ještě hůř se můžu cítit, když si vezmu k srdci, že jsem si to sama přitáhla. V danou chvíli mi to ale nepomůže, spíš naopak. I když po vyřešení daného problému dojde k vítězoslavnému „AHA“, které konečně dá všemu smysl. Nechala jsem si ublížit a pokaždé, když se k tomu ublížení vrátím, tak to bolí znovu a znovu. Ne, nejsem masochista a nejsem ještě ani zdaleka osvícená. Jsem normální.
Čtyři dohody, stejně jako všechna moudra v osobním rozvoji, jsou úžasné, ale cesta k nim je dlouhá. Než dosáhneme toho, že si „nenecháme ubližovat“, protože to nebudeme brát osobně. Než dojdeme k tomu, že si nebudeme vytvářet domněnky a že nebudeme hřešit slovem. Zkrátka, než se staneme těmi osvícenými, uplyne ještě hodně vody v řekách a spousty let v našich životech.
Jak to ale přežít?
Jak přijmout to, že prostě nejsme dokonalí? Ale přitom vlastně dokonalí jsme, protože i to se dozvídáme na každém kroku při své cestě osobním rozvojem. Do prkýnka dubového, jak se v tom vyznat?
Myslím, že je to jedno. Záleží na vašem postoji. Protože někdy, když ty věci přijmeme zkrátka tak, jak jsou, že jsou třeba i součástí nás (ani to není často jednoduché a potřebuje to svůj čas), tak se pak dostaví i to řešení. Nastane poté ten vytoužený klid v duši. Třeba jste to možná zažili.
Hledala jsem jeden pracovní mail a mezi tím harampádím v mailové schránce jsem očkem zahlédla jeden email, který mě před pár měsíci bodl do zad. Když jsem jen zahlédla jméno odesílatele, vrátil se ten pocit bezcitné rány zpět. Jak někdo dokáže tak otočit a použít věci z doby, kdy mi bylo nejhůř. Tak moc a tak slepě, bezcitně a vlastně ve lži. A mě to stejně zasáhlo. I když jsem věděla, jak je ten člověk vedle. Jak moc se plete a jak z něj mluví jeho vlastní slabost, jeho vlastní strachy a méněcennost. Nějak mi to nepomohlo k tomu, abych se já cítila líp.
Tak jsem toto období plné zranění řešila u terapeuta. Na posledním setkání jsem se dozvěděla, jak s tím musím zápasit a vybojovat si to svoje. Ten pocit u žaludku, jak jsem psala výš, byl okamžitě tady. Hrdá pyšná princezna ve mně rezolutně zařvala: „Musím? Já nic nemusím, jsem princezna!“ A tak jsem se snažila brát to objektivně. Dávalo to smysl. Všechno, co jsem dostala za rady a proč by to tak mělo být, mělo logiku. Jenže mužskou logiku. Moje ženské a ano, možná princeznovské pocity, s tím moc nesouhlasily. Pocity nepochopení, zahnání do kouta, a dokonce bezohlednosti k tomu, jak to mám přece já.
Odešla jsem se vztyčenou hlavou, ale pochroumaným srdcem. Chtěla jsem být pochopená. Nestalo se.
Ten příběh z e-mailu měl ale další pokračování. Další informace od mojí známé se objevily na FB. Jaké iluze vytváří osobní rozvoj, jak máme dělat to či ono pro život bez závad, jak a proč navštěvovat semináře a terapie a jak osobním rozvojem změníme svůj život na ráj. A jak to vlastně nefunguje.
A mně se začaly myšlenky skládat jako puzzle. Moc mě pomohla slova Anity Moorjani, která říká: „Moje nedokonalosti nejsou slabosti, jsem prostě jen lidská bytost.“ Ano, je to tak. Osobním rozvojem nezměníme náš život na ráj. Ale to, že přijmu svoje slabosti s tím, že jsem jen člověk, neznamená, že složím ruce do klína a nebudu s tím nic dělat.
Na místo pochopení v mých těžkých dobách mně někdo blízký ťal ránu do bolavého místa. To je prostě normální, že to raní. A protože je to stále velmi citlivé místo, rozhodla jsem se to odsunout, neřešit, čekat na zahojení a pak teprve začít s uzdravováním. Jak? To pořád nevím. Ale to teď přece nemusím řešit. Teď mám rekonvalescenci. Na dotyčného se můžu vybodnout a nechat ho žít si jeho vlastní život podle jeho představ.
A když mi někdo moje rozhodnutí začne vyvracet, už si to tak osobně neberu. Mám to přijaté tak, jak to mám TEĎ.
A proč tedy vlastně pracuji v osobním rozvoji?
Protože to, že na sobě pracujete, sice nemusí znamenat, že na konci svého života budete mít kolem hlavy svatozář, ale něco se naučíte.
Ze své vlastní zkušenosti vím, že přicházející problémy umím řešit jinak, už si u toho tak moc neublížím a vím, jak z toho co nejvíc vytěžit.
A co je důležité, osobní i duchovní rozvoj považuji za součást evoluce. Lidstvo má něčeho dosáhnout, někam spějeme. Jenže to se nestane za rok nebo dva, možná ani za dvacet, co já vím. Ale je potřeba, aby se toho zúčastnil každý jedinec.
Evoluce prostě trvá, a když se podíváme zpět, několik tisíc let zpátky, tak jsme ušli už pěkný kus cesty. Prací sami na sobě tu cestu můžeme urychlit. Jen si to, prosím, nepleťte se zrychlením z nuly na sto za 5 vteřin.
Mějte sami se sebou trpělivost, berte se takoví, jací jste, lidští. Zdokonalujte se a užívejte si to.