Pečovatelky

Pečovatelky

Přijde k vám žena s kufrem. Nastěhuje se do vašeho bytu. Vaří ve vaší kuchyni. Používá vaši koupelnu. Chce si dělat věci po svém. Ano, ten pokoj byl nevyužitý. Ano, mám teď teplé jídlo. Ano, připomíná mi, kdy brát léky. Nakoupí. Uklidí. Pomůže mi obléci. Obuje mi boty. Ale je tady stále. Zajímá se, co dělám. Cpe mi věci, které nechci dělat. Otravuje mě. 

Je možné ohluchnout z ticha? Kolik je rovin komunikace? Mezi mnou a Bertou probíhá mentální boj o hnědý lavor. Stěžejní bod mého odchodu od Berty. Berta nežije v Indii ani v Africe. Žije ve velkém domě. Ve vyspělé, civilizované zemi. 

Hnědý lavor má velkou důležitost. Myje se v něm nádobí. Myje se v něm Berta. Myje si v něm zuby. Myje v něm kde co. Následně špinavá voda putuje do kyblíku. A dále do WC. Tam má funkci splachování. Výsledná konzistence této tekutiny je nechutná.

Nechci v něm mýt nádobí. Berta ale neustoupí. Stejně jako v koupání. Proč by se koupala? Stejně jako v převlékání. Vždyť je čistá. Berta má svoji hlavu. Miluje svůj lumpe hadřík. Smrká do něj. Utírá si do něj ústa a bradu po jídle. Utírá s ním stůl. Spí s ním na hlavě. Nikdy ho nepere. 

Kolik toho tady je, co nesnesu. Nemohu být v takových podmínkách. Ale je to moje práce. A peníze potřebuji. 

Dívám se na Bertu. Má jeden spodní zub. Nasazovací dnes nechce. Berta má dobrou paměť. Vypráví drsné příběhy z války. Když plná emocí téměř křičí „Válka je strašná! Už nikdy válku!“, vzbuzuje to velmi silné emoce. Stará brada se jí třese a když ukazuje velikost penisu, klepe se téměř celá. Objímám ji. Je mi jí líto. Jaký to měla život, plný dřiny.  

Kdo je Berta? Žena 90 let. Žije sama. Proto potřebuje pomoci. Stejně jako mnoho dalších starých lidí. Tito lidé jsou mnohdy bezbranní. S absolutní důvěrou ve vaše dobro, vás nechají ve vlastním bytě, protože už nemohou být sami. Mají svoje podivné zvyky a rutiny. Často nepochopitelné a velmi nechutné. Jsou osamělí ve svých vzpomínkách. Nešťastní ze svého osudu. Někdo se každý večer modlí, aby se ráno nevzbudil. Jiný si chce ze života utrhnout ještě co se dá.

Jmenuje se Petr. Jeho žena je Ester. Jsem u nich tři týdny a už bych sbalila kufry. Je to tak náročná dvojice. Ten katetr, který nikdy nedokážu vyměnit, aby mi moč netekla po rukou, je to nejmenší, co mi zde vadí. Jsem jejich hračka. Jsem věc koupená za peníze, která musí dělat všechno co chtějí. Nevím, co je horší. Hlídat Ester aby si neublížila, nebo nepodpálila kuchyň, jelikož má demenci. Nebo poslouchat nepřetržitý hovor Petra, kterého nemohu opustit, aniž by kontroloval každý můj krok. 

Dnes zase chodila Ester v noci nahá po bytě. Také na balkoně. Je to zvláštní, v měsíčním svitu zcela výjimečný obraz. Hezky upravené šedivé vlasy. Perlový náhrdelník na vrásčitém krku. Náramky a prsteny na rukou. Své ozdoby nikdy nesundává. Ani na noc. Štíhlé, vrásčité tělo s povislou kůží. Zcela rovná záda. Bývala velká sportovkyně. Stejně jako Petr. Dnes je jim 90. Už se o sebe sami nepostarají. Oba však mají chuť žít. A mizivou možnost nějak využít zbytky energie. Musím je dostatečně zabavit. A to celý den. A také u toho uklidit, nakoupit, uvařit. Ráno začíná koupelí Petra a končí výměnou katetru na noc. Dostává silná hypnotika. Ve spánku se nesmí moc pohybovat. Katetr by se mohl uvolnit a moč vytéct do postele. Tak ten vysoký, kdysi velmi pohledný muž, se zcela zdravým rozumem a chutí si urvat z posledních let života co nejvíc, je každý večer přikurtován v posteli. Lehnout na levý bok. Vždy stejná poloha. Každou noc. Kde je teď povýšená řeč z dnešního poledne? „Ty budeš poslouchat a dělat všechno co ti řeknu. Já jsem platící pacient.“ Nezajímá mě tvoje únava, protože jsi celou noc běhala za Ester.

Okamžiky soucitu z bezmoci stáří, střídají okamžiky odporu. Všechnu energii mi vezmou už dopoledne. Zbytek dne jedu na rezervu. Usínám než se přikryju. V noci se mi zdá o Telmě. 

Ten sen mi připomene, jak jsem nic neudělala dobře. Jak jsem musela leštit každou kapičku kdekoli na umývadlech, bateriích, toaletách. Jak kontrolovala varnou desku, zda je čistá z několika úhlů. Jak kontrolovala koberce, zda nenajde vlas. A vždycky našla. „Pojď se podívat, tady je vlas. Je modrý. Vidíš, ten není můj.“ 

Telma měla lehkou mrtvici. Od té doby potřebuje pomoci. Nepamatuje si mnoho věcí. Plete si slova. Mluví velmi často zcela nesmyslně. Nepostará se o sebe. Dokonale umí kontrolovat čistotu čehokoli. Buzerace hraničící s šikanou. Den zpestřují jen její proslovy. „To bylo tenkrát, když se moje dcera vdávala, to jsem byla mladá, to mi bylo 500 let.“ Smát se nemohu. To by se urazila. Její mozek ví, že pusa říká nesmysl, ale nedokáže tomu zabránit. Zoufalé pro ni. Nedokáže se s tím smířit. Vždy, když řekne nějakou pitomost, naštve se sama na sebe. Jaká zlověstnost osudu.

U dementní Anny bylo zajímavé zejména to, že se denně koupala. U většiny starých lidí co jsem měla v péči, je koupel sprosté slovo. To Anna ne. Koupel včetně umytí hlavy, byla její rutina. Zvláštností v tomto případě byla vana, která neměla sprchu a kohoutek byl asi 10 cm ode dna. Takže jsem hlavu musela splachovat kelímky. Každý den všechno oblečení zcela čisté a vyžehlené. Ranní hygiena s vyfoukáním vlasů nám zabrala si 2, někdy 3 hodiny. Anna byla klidná a v domě byl i její manžel. Zvláštní dozor nebyl potřeba. Zato například čaj se vařil postupem, jako ve specializované čínské čajovně. Croissant musely mít rovněž přesnou teplotu. Anna nikdy nevařila a celý svůj život nevykonávala žádné domácí práce. Všechno obstarával manžel. Byla jsem pomocná síla před Alzheimer centrem. Oddechne si zcela zdravý a vitální Bob až ji nebude mít doma, nebo mu bude smutno?

Kdo jsou klienti? Velmi různorodí lidé. Často s prazvláštními návyky. Zoufalí, nešťastní, nemocní, někdy hodně zlí, vždycky osamělí, málokdy veselí. Plní bolestí, zoufalství z vlastní bezmoci, vzteku, který si nemají kde vybít. Jsou i pokorní, usměvaví, ohleduplní. Někdy pozitivní a citliví. I když těch je podstatně méně. Mnozí se uzavřou a nedají najevo nic z toho, co se děje v jejich nitru. 

Stáří je zvláštní fáze života. Přijmout ho s pokorou umí málokdo. Co je horší? Selhání těla, nebo mysli? A pro koho? 

Kdo jsou pečovatelky? Ženy, které jsou zvyklé na ledacos. Musí mít v sobě empatii a soucit. Musí být siné charakterově i fyzicky. Musí mít energii na každodenní přemisťování klienta z postele na vozík a zpátky. Musí mít žaludek na omývání partií, které neměly být nikdy viděny. Musí mít trpělivost na nekonečně se opakující věty. Musí mít odolnost na vzteklé výlevy zlostných staříků. 

Je to dobře placená práce? A co je dobře placená práce? Pro Ukrajinky, Polky, Slovenky, Češky, je práce v Anglii, v Německu, Rakousku a podobných zemích dobře placená. Ale být pečovatelkou není jen práce. Na to musí být člověk vybaven zcela mimořádnými vlastnostmi. Jen tehdy to může vykonávat po delší čas. Velmi obtížná profese, o které se mnoho nemluví. Smekám před každou pečovatelkou, která tuto práci dělá zodpovědně a dlouho. Neboť udržet si morální hodnoty a lásku v často velmi obtížných a dehonestujících situacích, je úkol pro silné. 

Pečovatelka musí být připravená na všechno. I na smrt, která přichází v těchto případech často.

Odpovědi pečovatelek s velkými zkušenostmi na otázky:

1. Co je na vaší práci nejlepší?
2. Co je na vaší práci nejhorší?
3. Proč to děláte?
4. Jak dlouho to děláte?
5. Jaký byl váš nejsilnější okamžik?

Naďa 

1. Pomoc dožít někomu důstojně konec života, tak jak bych si to přála sama. Nejlepší je, když vidíš, jak jsou ti staří lidé šťastní a když mají pocit, že jsou ještě potřební. 
2. Nehorší je neumět jazyk, když jdeš dělat do jiné země. A když si navážeš blízký kontakt a pak vidíš toho člověka odcházet.
3. Od mládí jsem chtěla pracovat s lidmi a pomáhat. Tato práce mně naplňuje.
4. 9 let
5. Georga jsem ošetřovala dva roky a měli jsme spolu mimořádný vztah. Byl to těžký pacient, vozíčkář a bylo s ním mnoho práce. Ale měl úžasnou povahu, hodně jsme se nasmáli a měli jsme vztah jak rodina. Odjela jsem na dovolenou a po týdnu mi přišla zpráva, že je George v nemocnici a není to s ním dobré. A že mně chce vidět. Trvalo dva dny, než jsem se dostala z ciziny k němu do nemocnice. Podíval se na mě, usmál se a řekl: „Naďo, jsi tady, dej mi ruku“. Dala jsem mu ruku, chvíli se na mne díval a pak vydechl naposledy. To je můj nejsilnější a současně nejhorší zážitek. Na to nikdy nezapomenu.

Olga

1. Peníze. Pro klienty je nejlepší naše pomoc v těžkém životním období. Pro nás je nejlepší ta zkušenost a poučení do budoucna.
2. Nepochopení klientů jak těžká je to služba. Oči lidí, které nikdo nepotřebuje a oni to vědí.
3. Dělám to pro peníze, nejsem Matka Tereza. Je to moc těžká práce. 
4. 2 roky
5. Paní, o kterou jsem se starala, začala vypadat, že odchází. Nemohla se ani napít. Poprosila mě, abych ji chytla za ruku. Byla jsem vyděšená, zmatená, nevěděla jsem co dělat. Chytla jsem ji a dvě hodiny jsem s ní tak seděla. Hlavou mi běžely myšlenky, kolik toho ona asi v životě udělala pro lidi, byla to moc hodná paní. Jistě se kolem ní v životě otočilo spoustu lidí. A teď, na smrtelné posteli, je sama, s úplně cizí ženskou. Nebyla jsem schopna jí tu ruku pustit. Nemohla jsem ji nechat odejít samotnou. Ty dvě hodiny byly nejdelší v mém životě. A po dvou hodinách se paní probrala a chtěla se napít. Už je to dva roky a stále je naživu. Teď je jí 102 let.

Milena

1. Jednoznačně finance. Sama mám zdravotní omezení a beru jen lehčí klienty
2. Když mě rodina klienta dostatečně nepodporuje a hledá spíš chyby
3. Dělám to pro peníze
4. 11 let
5. Když přes všechny moje upřímné snahy, byla klientka tak zlá a nemocná, že po mně házela vlastními výkaly

Jana

1. Uspokojení když je klient v pořádku a rodině se uleví
2. Hygiena pacientů. Dělají spoustu věcí, které se nedají jen tak přehlédnout. Rezignovat tedy na základní hygienická pravidla, aby byl klient v klidu? A co já? Co to se mnou udělá, kdybych zvládla jíst ze špinavého nádobí a neprat si oděv, nesplachovat WC, protože se šetří? A vůbec nejhorší potom je, když chcete odejít a stařenka pak začne „být hodná“ a chce to změnit. Což ale nikdy nakonec neudělá..
3. Možnost cestovat a poznat jiné kraje, naučit se jazyk a být ještě sama v důchodovém věku ku prospěchu
4. 5 let s přestávkami
5. Když se staří manželé drželi za ruce a vzájemně se slovně podporovali a ubezpečovali v tom, jak to zvládnou, poté, co jim děti řekly, že půjdou do domova důchodců. Bylo to srdcervoucí.

Stáří. Nikdo se na něj nepřipravuje. Žijeme svoje životy a v 18 ti letech se nám zdají třicátníci staří. Stařeny v tramvaji jen otravují se svými holemi a nekonečným vystupováním. Problémy stáří začneme vnímat až se to dotkne naší rodiny. Co se to děje s babičkou? Vždycky o sebe tak dbala. A dnes si nechce ani po týdnu převléct prádlo. Ztrácí se se soudností i čich? Teprve když narazíme čelem do problému stáří, nebo nemoc, když jde o naši blízkou osobu, teprve tehdy se musíme se situací nějak vypořádat. Každý podle svých možností. Morálních a finančních. Mnoho manželských párů začne mít partnerské problémy kvůli starým rodičům. Mnohdy to rodinu úplně rozloží. A co teprve, když zůstane na rodiče jen jeden a k tomu má svoje malé děti. 

Máte také vlastní zkušenosti? Chcete se o ně podělit?