Žij život, který miluješ, miluj život, který žiješ
Nedávno jsem četla článek od hudebníka Boba Marleyho, který mě zaujmul svým nadpisem: Žij život, který miluješ, miluj život, který žiješ. Možná, že jste si všimli, že existují lidé, pro které je život neustálým bojem. Bitva pro ně začíná hned ráno vstáváním z postele. Pak, při ranní hygieně a snídani, následuje zápas s časem. Člověk si těch činností nijak zvlášť neužívá, zato kouká, aby je všechny stihl v pro ně vymezeném čase. Další bitva se odehrává při cestě do zaměstnání. Jsou zde oni, kteří dělají všechno možné, aby ona cesta byla, co nejdelší a nejnepříjemnější. O bitvách v práci, bitvách s kolegy, nadřízenými, podřízenými, dodavateli, odběrateli a s konkurencí, je myslím zbytečné mluvit. Pak se opakuje ona bitevní cesta a večer, když se již zdá, že by ta válečná bitva přeci jenom, už mohla poněkud utichnout, vypuká v podobě rodinných a příbuzenských rozmíšek znovu. A kdyby se náhodou nedělo nic, pustí si tito lidé do hlavy televizi, která je záhy znovu utvrdí v tom, že život je neustálá nekončící bitva. Tohle znám z každodenního negativního naladění od mamči a bratra. A je mi jich upřímně líto a to nejen, jak díky tomu v životě dopadli. Několikrát za život jsem si řekla: Díky Bohu za ty dary, že jsem jiná a někde jinde. Protože, já bych takhle žít nemohla ani vteřinu, na což každý den, celý život.
Lze takto pojímaný život milovat? Jistěže ano. Existují lidé se specifickou psychickou poruchou, kteří si v takovém životě libují. Většina lidí však takový život nijak zvlášť ráda nemá. Lidé hodně často nemilují život, který žijí. A protože žijí život, který nemilují, trpí. Důsledkem toho mají, a to zcela zákonitě, psychické problémy: neurózy, úzkostné stavy, deprese, poruchy spánku a jiné mentální poruchy a choroby. Tohle není v genech, lze to změnit.
Stačí na to tři kroky. První krok spočívá ve vyhození si z hlavy paranoické představy života jako zápasu. Zní to jednoduše, ale není. Je těžké být zdravým v nemocné společnosti. Představa života jako zápasu je naším dnešním kulturním paradigmatem a je nám různými způsoby nenápadně soukána i přímo vtloukána do hlavy již od hodně útlého věku. Přímo se nabízí konspirativní teorie, že jsou za tím vším mocní a (všeho) schopní psychopati ovládající média, korporace, státy a nadnárodní útvary, kteří ve skrytu zařizují, abychom takhle trpěli a pak se s gustem a radostí na našem utrpení pasou. Pak se samozřejmě nabízí představa, že si za to můžeme my sami, protože jsme neschopní myslet a žít jinak. Velmi vřele doporučuji nebádat po příčinách, ale pustit se do nápravy. A první krok znamená nesednout na lep vlastním a cizím kecům o životě jako konkurenčnímu zápasu, jako zápasu o úspěch, o nedostatkové zdroje jako jsou peníze, čas, pozornost, a tak dále. Tohle mám z vlastní zkušenosti, protože v příbuzenstvu se někdo zamiloval do nesprávné osoby, která se nedotkla jen jeho citů, ale i narušila jeho psychiku. Jeho psychické stavy nejdřív byla uzavřenost před světem, potom agrese a dávání vinnu rodině a příbuzným na které si dovoloval nejen slovně, a nakonec se začal každý týden opíjet do němoty. Naštěstí se opíjí jen o víkendu, kdy nechodí do zaměstnání. Druhý krok znamená odmítnout se podílet na šíření této přímo mentální virové nákazy. Po prvních dvou krocích lze život přestat nenávidět. Člověk se stává imunním vůči jedu a přestává jej také vyplivovat. Člověk, který přestal život nenávidět, se k němu může stát lhostejným. Je mu zkrátka jedno, co se děje. Je to určitě lepší, než ono sebe a druhé rozkládající, až zničující utrpení. Zrovna, tak se pro člověka může stát život milujícím, a to je tím třetím krokem.
Naučte se milovat to, co děláte. Naučte se milovat druhé. Naučte se milovat sebe. Naučte se milovat život ve všech jeho projevech. Jak se to naučit? Prostě milujte! Pak budete milovat život. Pak také budete žít život, který milujete. Držím Vám palce, ať se Vám to podaří, co nejdřív a ne, až někdy ve vzdálené budoucnosti.